Proč pijeme

22. srpna 2018 v 22:46 | Iffie |  Deníšet.
Nedávno jsem se poctivě zrubala a potkala ve městě kamaráda, se kterým jsme do sebe svého času byli zamilovaní. Ve stavu pokročilejšího veselí jsem se za ním rozběhla, abych ho mohla pozdravit (ne, že bychom se viděli po nějak dlouhé době, je to barman v mý oblíbený hospodě). Celou situaci trochu zkomplikoval fakt, že bylo pondělí jedenáct večer a že jsem ho nejspíš přivítala vřeleji než bylo na místě, protože druhý den přišla otázka;
"proč piješ?"
Což zrovna od něj bylo maličko úsměvný. Na otázku "proč pijem," mi kamarád vždycky odpoví "protože ne prstem" (pijem/pyjem, hahaha, to je vtip co) a to jsem nechtěla úplně ventilovat, tak jsem se raději zeptala, proč tedy pije on. Sice jsem to byla já, kdo se nacamral v pondělí místo večeře způsobem, že alkohol kalkulačka mi zakázala řídit do 17.hodiny druhého dne, ale čirou náhodou jsme se srazili zrovna u Aplicy, kam on byl nakoupit na párty, kam se chystal.


"protože nejsem šťastný asi…"
"No. Já už sama nevím, proč piju"
"třeba ze stejného důvodu, jen si to nedokážeš přiznat."



A tady stop. Neměla jsem koule mu napsat, že na štěstí z vysoka seru. Že je to 10 měsíců, co jsem se pokusila si podřezat žíly. (takový dodatek…bylo to způsobem naprosto debilním a dneska bych to hrozně rád vyprávěla jako vtipnou historku, jen lidé kolem mě o tom neradi poslouchají a odmítají se zasmát. Ale jednou o tom určitě napíšu, protože na to jak dlouho jsem nad tím přemýšlela a jak mám všechny způsoby zmáknutý, byl tohle dost ubohej pokus) A že je to měsíců zhruba 6, co se odkrouhnout už tolik nechci. Že pro mě je štěstí, že ráno vstanu z postele a nejvíc mě sere, když nemám kde zaparkovat. Že si učešu vlasy a nijak zvlášť mě to nevyčerpává a upřímně nevím, jestli jsem šťastná a asi chlastám víc než bych měla a hodně toho pořád seru, jenže jsem naživu a to mi prostě zatím stačí.


Vyvěsila bych plakát, že nejsem šťastná a že je to úplně oukej. Že dokud kurva dejcháme, tak buzerante žijem. Trávím 8-22 hodin v práci 6 dní v týdnu, kouřím jak fabrika, jak nesedím za volantem tak popíjím a děsím se nějakýho většího rozjímání sama nad sebou. Prakticky vzato asi i před něčím utíkám a rozhodně nejsem ten typ, co cvičí jógu a čte krásný knížky a má duhovou dušičku, i když bych hrozně chtěla, jenže většinu času jsem prostě nasraná. Na kafe bez kofeinu, na zavřenou bageterku, na lidi, na debilní lidi, na nedostatek parkovacích míst, na to že zase nic nestíhám a na spoustu dalších píčovin. Jenže na druhou stranu už nebrečím třikrát denně, neřežu se, nejsem melodramatická a nemusím měsíčně nechávat 2,5k za psychologa. Nemusím do sebe ani jebat xanax, což je trochu škoda, protože jsem tu totální vymaštěnost měla ráda. Bezva stav, máte depresi kterou vám to ještě zhorší a cítíte se fakt mizerně, jenže vám to je nějak u prdele.
Goodbye, my lover.


"Dokud jsem tě nepoznal, myslel jsem si, že už nemám žádný city."
Bingo. Já si to myslela ještě nedávno a nebylo to úplně ok, protože jsem je neviděla ani ve vztahu k mému drahému zrzečkovi. Změnila se doba a já s ní, za rok se ze mě stal někdo úplně jiný. Čekala jsem na tu lásku, která vás prostě sejme a ona nějak… nepřišla.
Dneska jsem po fakt únavným dni a ještě únavnějším dni včerejším (a co teprve to pondělí žejo) vedle něj seděla v autě a praštilo mě to. Láska přichází ve vlnách jako emko, pořád čekáte na tu jednu finální, co vás sejme a nevšimnete si, že už dávno v té vodě jste. Příliv? Asi. Dívala jsem se na něj a bylo mi prostě dobře. Asi bych v tu chvíli i řekla, že šťastná jsem, protože to byla nádherná chvíle. Šplouchnutí vlnky. Nedokážu říct, jestli se v tom oceánu už topím nebo si na břehu máchám nohy jako přizdisráč. Dívám se do dálky a věřím. Věřím v něj a věřila jsem v něj, i když jsem sama nevěděla proč. Možná by se tomu dalo říkat láska, ale podezírám se, že tohle je i maličko víc. Nemůžu si stěžovat.

Ale stejně si stěžovat budu, protože dneska jeden milý známý - taková středoškolská verze světa úspěšných (posilovna, byznys plány a kecy o vlcích atd) obohatil názorem, že mám být šťastná, protože se mám lépe než někteří lidé.
Říkám si jestli takovýhle názory nemají podíl na tom, že je naše společnost tolik v hajzlu. Vylejvala jsem si totiž srdíčko na story, že mě vytáčí ty přehnaně pozitivní a přemotivovaní lidi. A k tomu tohle. Důvod bejt šťastnej je, že někdo se má hůř. No doprdele.


Měla jsem deprese. A představte si, že i tehdy jsem věděla, že řeším kraviny, jelikož mám stále kde bydlet, co jíst a připojení k netu. Splachovací záchod. Poctivou závislost na nikotinu, kterou si můžu dovolit financovat. A i kdybyste se mnou prošli celou armádu spásy křížem krážem, líp mi nebude, protože prostě jak v mozku ten serotonin není, ani sebevíc motivačních citátů s fotkou lva v pozadí, to prostě nezachrání.
Teď už deprese nemám. Ale když vidím smažky vyspávat přede dveřma mý práce, nijak mě to neobšťastní. Neobšťastní mě ani to, že ta holka co mě pomlouvala, nedodělala maturitu. Jestli se mám cítít dobře, chci aby to bylo proto, že mě nebo moje blízký potkalo něco hezkýho, nebo třeba protože jsem právě měla skvělou večeři, nebo že jsem spokojená sama se sebou ať už kvůli nový pozici v józe nebo přežitých třech dvanáctkách za sebou. (ať už v jakýmkoliv významu.) A ne protože mi banda dementů závidí, že mám hezčí obrázky na instagramu. Já vám nevím, celej ten svět je divnej, trochu blbě nastavenej a máme tady děsnej bordel.



Ale jsem ráda, že tu jsem. Myslím, že piju na oslavu.
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 8. září 2018 v 23:02 | Reagovat

Jsi ta nejlepší slečinka na světě! Krkám na tebe z baru!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama