K then

14. června 2018 v 7:45 | Iffie |  Deníšet.
Serou mě roky co utekly a nechaly za sebou jenom vzpomínky. Dala bych snad i život za možnost vrátit se a prožít pár chvil znovu. Ale protože jsem už tohle napsala a stále se žádný ďábel nezjevil, abychom uzavřeli pakt, pojďme vzpomínat.

2013
Jaro s Kočičkou. Dny a noci na nábřeží, na našich místech - ty a já versus celý svět. Byla jsi moje milenka a já byla ta nevěrná, ale chuť tvých polibků a vůni ranních esemesek cítím doteď. Jsme už velmi, velmi daleko od té chvíle, ale pro jeden den - černá marlbora, Kočička, Labe utíkající se svými příběhy pod námi a sluneční svit toho horkého léta, sny a vůně betonu.
Chybíš mi, má drahá. Ačkoliv se stále setkáváme, jako kdybychom každá uvízly na jiném břehu.



2014
Opět jaro, tentokrát s mou velkou první láskou. Je toho tolik, co jsme spolu prožili, ale do chvil tý raný lásky bych se vrátila a snad i pár věcí změnila, ale stačilo by se tam vrátit a prožít to znovu. Doubrava. Jizera. Ploučnice. Polsko. "Poslední" borůvková cigareta na pláži, cítím tu chuť dodnes, ačkoliv ani náhodou nebyla poslední.
Lásko má, kdybychom mohli něco změnit, vzala bych tě na Sázavu. Viděl bys nejšťastnější děvče na světě a taky bys mě viděl poprvé s bongem. (pls.) A kdybychom toho mohli změnit více, oba víme, co bychom udělali jinak. Tolik jsme toho nestihli! Neprošli jsme Kolobřehem a taky jsem zaspala tu noc, kdy se Fuky ztratil. Ale vrátila bych se do dne, kdy jsme spolu seděli v kánoi. "Nebudeš modelka, protože bys mi odletěla do Ameriky a já tě nevídal." A nasranej Alistar. A Ohře. Ten most, vůně deště a camelky, co jsme utopili. Ty mi nechybíš, miláčku, protože jsme spolu téměř každý den, a protože se stále velmi zbožňujeme, ale cožpak - nebylo by krásné se vrátit? Vavřinec - kolik věcí bychom udělali jinak? Ale medovina chutná stále stejně skvěle, stále mě objímáš a utěšuješ způsobem "rozejdi se s ním nahned" a vím, že mnoho ještě prožijeme. Sázava po dni dětí. Vltava 2017. Je toho tak moc, co jsme spolu zažili. Děkuju ti.



2015
Pražská Slávie a pražská Bohemians, co jaksi byla na druhém konci a my skončily v záhadě T06B. Noc na Slávii, pan Zima a vloupání se do lodnice, ukradený nástrčák. Všechno bylo přesně tak, jak mělo bejt, dlouhý dny po tvým boku, N. Tvoje blond vlasy omotaný kolem mých dlouhých tmavých, tvoje pihy co se odrážely od lodi. Černá Perla? Hroznej vrak, zlatej Vaňov a taky pár pozdních startů, vrátila bych se na pár týdnů a věř mi, že kvůli tobě a kvůli tomuhle životu, bych snad i přestala kouřit. Škoda, že kouzlo vyprchalo, ačkoliv jsme pořád přítelkyněmi, už spolu nejdeme tou cestou. Jsme na stejné řece, jen každá v jiné lodi. Nezapomenu na tebe.
Račice. Jindřichův Hradec. Příchovice. Břeh milované řeky.


2016
Lásko! Konečně přichází řada na tebe a věř mi, zlatíčko moje, že i za tebou bych se ráda vrátila. Ale ještě se vrátíme trochu víc zpět.
Byl květen a já ho trávila v Máchovo městě. S tím měsícem se spojují dvě jména velmi okouzlujících mladých mužů. A stran poetismu, to jsem si poprvé pořádně zašukala. (Za to ti děkuju viď.) Moc ráda bych napsala, jak se naše přátelství zvrtlo. Nebo že ti dva muži se o sobě dozvěděli a servali se o moji přízeň (kundu). Ale pravdou je, že se o sobě nikdy nedozvěděli, a když se vidíme, líbáme se na tvář jako přátelé. (A s tím druhým občas chlastám). Dokonalý vztah, řekla bych. Sex, dlouhá odpoledne, párty do rána, procházky pod rozkvetlými třešněmi a mezi tím nic víc, než dva lidé, co spolu prostě marní čas. Nezamilovala jsem se ani do tebe, ani do toho druhýho, a jestli mě na našem vztahu něco trápí, tak že jsme si to v tý šatně rovnou nerozdali. Vím, že teď se už asi rozdělíme, ale třeba nás jednou osamělý máj, listopad, cokoliv zase svede a obnovíme naše přátelství. Taky jsem díky vám hrozně zkrásněla, takže děkuju.

Ale teď už k mému miláčkovi. Vystrnadil mi z mysli veškeré pletky (a že jich bylo, chybí mi ty časy, morálka stranou). DOKONALÝ DEN. Voda, louka, memento a orgasmus ve stanu. Koblihy s nugátovou náplní - kdo jsem, abych snad chtěla víc? Láska je totiž všechno a o lásku musíme pečovat, a když už se to pokazí, nezbývá než psát o času společně stráveném a popíjet společně víno. Naučil jsi mě milovat. Já tebe naučila pít víno. To mi přijde jako fér vztah. A vrátila bych se do našeho společného léta; pod železničák, co z něj trčí výztuž, do Svádova, do jižních Čech. Tři dny, tři brka, tři flašky a tři pusy. Bílý kloubouk. Bylo toho příliš, vela nepovedaného a nezbývá než říct: "nebylo to tebou, ale mnou." Nějak jsem se ztratila v absinthu a trochu jsem hledala něco jiného, snad správnějšího. Našla? I kdyby ano, prožila bych to znovu a děkuju za to, že jsi tu byl a že tu jsi. Běž naučit milovat a pít víno nějakou tu svoji dementní šestnáctku, stejně se budeme zbožňovat.

2017
Ou. Tady to už začíná trochu bolet. Ten rok jsem dospěla a přichází ta část, o které občas mluvím v souvislosti se jménem svého auta. T. von D.K.
Je to zhruba rok zpátky. Belgičan. Vrátila bych se a tady už vím, že bych pár věcí změnila. Pane Belgičane, velmi se omlouvám. Předně za tu ukradenou mikinu. Ale ty ošklivé věci stranou, vraťme se na Lipno. A na Ploučnici. Tyhle dva týdny by mi stačily, prožili bychom je znovu a pak to celý zastavili. Vymazali. Možná ještě náš výlet Upem, ale zbytek (včetně tvojí přítelkyně) bychom si asi mohli odpustit. Udělal jsi mě velmi nešťastnou, ale o nič nejde. Jsem šťastná, že jsme šťastní.

"Chybím ti občas?"
"občas jo."

A dál? Vrátila bych se do dvou nocí, o kterých bych všechno udělala úplně jinak, předně bych NEMLUVILA. A tady to asi končí. Chtěla bych ten život prožít ještě alespoň jednou. A chtěla bych všechno, co přijde, pocítit tak, abych nemusela litovat. Protože už nechci litovat. Zdá se, že všechno co se stalo, se stát muselo a teď jsem trochu poučená.


Pan Francouz mi velmi začíná připomínat pana Belgičana a celé je to odporné deja vu a nevím, jestli tomu mám říkat "druhá šance," nebo jestli okamžitě utéct. Jsou oba bledí, světlovlasí, mají dokonalé černé tečky. Řídí stejným způsobem, přemýšlí podobně a oba jsou velmi, velmi nepřístupní. Ani jednoho jsem původně vůbec nechtěla. Co jsem si to sakra provedla? Čím víc nad tím přemýšlím, tím stejnější jsou. Dokonce jsou oba stejně tlustý. Fuck that. Co je pro mě podstatné, jestli tu stejnou chybu udělám znovu, korunujte mě píčou a zajdeme spolu na cheneta. A já se půjdu trefit, protože debilita minulého léta mě stála mnoho, mnoho měsíců co bolely. Nikdyvíc.

Každopádně, a co je smutné, cigarety mě provází všemi léty vyjm. 2015 a asi na ně vzpomínám víc než by se mělo. Možná jsem vším tímhle chtěla říct jen;


Kočičko, Honzíčku, Natálko, Jakube, Luigi, Belgičane, černý marlborky a borůvkový camelky, jsem ráda, že jsme společně procházeli životem. Speciální poděkování těm, co zůstali. Bylo to tak, jak to bylo, je to tak, jak to je. A je to všechno, jak má být.
 


Komentáře

1 | Web | 19. června 2018 v 19:55 | Reagovat

Páni, musím říct, že když jsem tohle četla,  připadalo mi to jako nějaký seriál. Donutila jsi mě zavzpomínat, děkuji. Ale jak říkáš, teď je všechno tak, jak má být. A nikdy ničeho nelituj!

2 L. | 16. července 2018 v 4:01 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama