Dosnívané?!

9. června 2018 v 14:14 | Iffie |  Deníšet.
Zmenila sa doba, ja zmenil som sa s nou

Člověk by snad řekl, že ze života s léty mizí poezie. Ale ona je jako ty staré jizvy - bledne a dá trochu práci ji najít, jenže nezmizí už nikdy. Poezie jsou pihy na ramenou. Poezie je slunce opírající se do řas. Poezie je strniště, co strašně škrábe na bradě.


Svetlá reflektorov pojebú ti hlavu tak, že nepotrebuješ už dostať od nikoho hate
A máme za sebou pár let. Vzhlety. Pády. Vodopády chlastu nám tekly do hrdla každý den a občas jsme se trochu topili. V emocích. V Ploučnici. Taky ve Vltavě, když jsem měla na sobě zimník a v sobě promilku. Vlny se přehouply přes bort, vlny nás stáhly dolů; do řeky, do nejnižších lidských pohnutek, do temných nocí, kdy jedinou myšlenkou bylo, že dnes už musíme zemřít. Nešlo to takhle dál, myslela jsem si, že každým dnem padnu jak v Kingově Dlouhém pochodu, ale nepadla jsem. Kráčím dál, i když zase trochu jinudy.


Ešte, že mi docvaklo, že cesta po ktorej som išiel spokojne, neni vlastne ten správny smer.


A je po těch mnoho letech těžké dávat opět dohromady svoje myšlenky. Žijeme velmi rychle, a prý nám tedy nezbývá než umírat pomalu. Na dlouhá souvětí a chvíle pozerání si navzájem do očí jaksi nezbývá čas. Přesto cítím lásku. Je jiná. Už to není láska mezi betonovými zdmi města, není to ani tápání ve tmě mezi starými cihlovými zdmi na okraji města, společnosti, života. Všichni padáme a potřebujeme místo, kam se můžeme schovat. Asi takhle bych to charakterizovala. Byla jsem velmi, velmi dole a potřebovala úkryt mezi zdmi starých továren, úkryt mezi potetovanýma prackama muže, který si označení muže ani náhodou nezaslouží. Skrývala jsem se před světem a sama před sebou. Pamatuji si tmu. Pamatuji si střepy. Pamatuji si střepy v posteli, střepy v mém zápěstí.
Musím o tom mluvit, ačkoliv to už vůbec není důležité. Už 9 měsíců žiji nad limit. Byla jsem nemocná a tak nějak tuším, že se jednoho dne moje nemoc vrátí, jenže teď už vím, jak na ni. Mám na zápěstí malou, nenápadnou jizvu, která mě v tom utvrzuje a jako mě dříve uklidňovala myšlenka na její obnovení, dnes mi stačí, že tam je. Kým jsme byli, tomu neutečeme.
Křičela jsem. Lidé se mě ptali, zda mi lze pomoci, jenže to nešlo. "Jsem v pořádku," a křičela jsem dál. Osmnáct let jsem ze sebe musela vykřičet, nahromadilo se ve mně spousta smutku, ta zkažená krev z žil musela pryč. A pak jsem dostala strach. Ne ze smrti. Ze sebe. Opřela jsem se o římsu muzea a poté si už věci pamatuji jen velmi mlhavě. Neomdlela jsem, ale v tu chvíli jsem byla naprosto prázdná, naprosto vysílená a naprosto klidná, a protože nejsilněji na nás ve vzpomínkách působí emoce, nepamatuji si naprosto nic. Jen už jsem neměla sílu. Neměla jsem sílu se ani pořádně sprovodit ze světa. A jako si nepamatuji tu noc - někdy časně v září, nepamatuji si ani mnoho měsíců poté. Je to velmi, velmi ošklivá nemoc.
A jednoho dne stojíš před zrkadlom a vidíš len tien

Nevím, kdy to skončilo. Vím jen, že se teď velmi ráda směju. Usmívám se, i když jsem smutná, protože jsem ŠŤASTNÁ ze svého smutku, protože cítím a dokud cítím, žiju. Směju se, i když se vztekám, protože - o co jde. Včera jsem seděla na terase, za soumraku kouřila a slunce se trochu odráželo od slz v mých očích. Velmi jsem si přála plakat, ale pořád jsou pro mě tyhle věci těžké. Plakat, milovat, psát. Mám v hlavě tolik myšlenek, které křičí přes sebe, že mám občas pocit, že by mi měla prasknout hlava a zároveň pořád někde cítím tu plíživou prázdnotu. Ale šak - o nič nejde.

Žiju poezii, kterou nedovedu sepsat. Chytám pihy, hltám dny, co mi byly věnovány navíc, užívám si deště, užívám si slunce, užívám si lásky. Byla jsem velmi dlouho pryč, a když jsem se vrátila, láska má najednou docela jinou podobu. Láska je v jahodách, láska je v otevřených oknech a ukřičených sousedech, láska je v něžných dotecích na tváři, láska je v těch nejobyčejnějších věcech na světě, láska je zašlapaná v mezerách mezi parketami tanečních sálů. A v horkých nocích, za měsíčního svitu, když milenka milencovu náruč hledá - hledá a nachází pevná objetí, šimrání vlasů na krku, tiché porozumění. A ty neskutečně něžné polibky, líbání na břiše, na krku, na ramenou. Pachuť kovu v puse; moje oblíbená.
A ty dlouhé cesty s panem DK. Hvězdy nad námi, či slunce v očích a neskutečné horko, okna otevřená. Vždy mám pocit, že se brzy stane něco strašného, protože v ty okamžiky se cítím úplně dokonale spokojená. Nemůžu o tom mluvit, horko sálá z asfaltu a všechno je to ještě křehké, ale když náhodou skrz žaluzie prosvitne zbyteček denního světla, vidím v jeho rysech cosi neskutečně hřejivýho a sakra už nemůžu psát, protože je to celé milé a krásné a překrásné a měli bychom raději žít, než psát.


Začínám novú etapu a vymazávám tu starú

Utekla jsem ze špinavého předměstí dále směrem k lesům. Zahrady jsou toto léto velmi suché, léto není ani trochu deštivé a na kůži mi ulpívá prach všedních dnů. Přestože se velmi bojím a žít se teprve učím, vidím v tom všem okolo neskutečnou krásu. Zdá se, že vše bylo tak, jak být mělo. Děkuji za život po životě, za tu šanci být tu znovu, zkusit to lépe a přála bych si, abychom se už nemuseli tolik hroutit, abychom noci vyplnili vínem místo diazepamu, abychom se tolik nebáli.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama