High, high, high

27. června 2016 v 11:12 | Iffie |  Deníšet.
Surrealismus v architektuře, Střekov. Obrovský dřevěný okna. Je to všechno úplně jedno, prostě vás to musí bavit. /Jsem happy, tak nech mě bejt, je pátek ty pindo, tak dem se zlejt./ Víkend byl nejvíc. Poslouchám teď Logica (joo, jde to se mnou z kopce) a samozřejmě moji lásku Schyza, takže mám akorát trochu roztěkaný myšlenky, na jednu stranu krásný a bohulibý věci, láska a takový sračky, potom ještě naše boží dope parta a víno, víno, víno, ještě jednou víno a na stranu druhou zase… Vlastně vůbec nic, co to kecám, je to dokonalý.

Na pátek byly vlastně docela jiný plány. Vážný rozhovory, do půlnoci doma a tak. Jenže víno je mnohem víc než láska a asi i moje budoucí závislost, takže ještě než jsem se s mým milým vůbec setkala, už jsem v sobě měla dvě a půl lahve. (Nech tu flašku, dám jí sám…) Tak jsem ho alespoň pozvala na druhý brko, donutila ho dopít poslední lahev a přivítala docela mile a střízlivě. Byl to výlet ruku v ruce do Španělska. A potom jsme už seděli na zápraží starého španělského domu, pozorovali moře schované za budovami a květiny plazící se po zdech. Všude kolem nás voda a vzduch, věrní hoes, mořská vůně, horký letní večer co pomalu vplouval v noc a my všichni pluli s ním, už ruku v ruce, už k sobě patříme, podepsali jsme se na lahve vína a tím to zpečetili. A nejdřív to bylo skvělý, potom maličko smutný a potom přenádherný, i když už nebylo co pít a pálila se poslední kilovka. Slunce vycházelo; svítalo, opírala jsem se o zábradlí u mostu a kouřila poslední cigaretu, celý to znělo jako z filmu, oni, on, ona, já, hudba, smích a poskakování těch zfetovaných blbečků. Avšak; víno nás vedlo správnou cestou a k osmé už jsem se ve svojí postýlce lísala k Medvědovi. Koukala jsem na Dope, dvakrát a pokaždý jsem u toho usnula. Probudil mě déšť okolo čtvrtý odpoledne a pršelo už potom pořád, ale celej ten zabitej den jsem strávila s úsměvem na tváři, a po dlouhý době jsem v tom obrovským opuštěným bytě nebrečela. V neděli jsme společně navštívili naši společnou lásku. /Halucinace z třetího patra./ A samozřejmě víno. <3


Všechno je to poezie, kterou nedovedu sepsat. Je to přesně ten život, o kterém jsem pár měsíců zpátky mluvila a já na jednu stranu jsem za to hrozně šťastná, ale pak taky - bojím se. Mám strach, že to skončí. Mrazí mě z toho kdy, jak a proč. "Ještě jsem tě nepřestala bavit? Vždycky se bojím, že někoho přestanu bavit" A je to strach příšernej, mrazí mě pokaždý, když mi kdokoliv řekne, že jsem fajn, že mě má rád, že jsem hodná anebo se ke mně chová mile. Čekám jen, kdy to skončí a taky - co bude potom. Děsí mě představa zimy, děsí mě samota.

Ale což. Věci jsou takové, jaké jsou a budou takové, jaké budou.


Poznámka pod čarou: zápraží je hrozně sranda slovo.
 


Komentáře

1 deweydumple | Web | 27. června 2016 v 22:29 | Reagovat

jak je možný, že máme stejný myšlenky? :D

2 xxx | Web | 27. června 2016 v 22:34 | Reagovat

hahah, se schyzem se znam a mam smiseny pocity z toho jak to tak ctu

3 ang | Web | 2. července 2016 v 20:31 | Reagovat

víno je životní láska. a jestli se bojíš samoty, hm, víno zůstane. však víš.

4 deweydumple | Web | 17. července 2016 v 16:15 | Reagovat

achjo, chce to další článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama