Esperé, espero, esperaré

19. června 2016 v 22:48 | Iffie |  Deníšet.
Už pár týdnů si vůbec nepřeji zemřít. Jsem klidná a šťastná. Ani zdaleka jsem nedosáhla svých cílů; totiž stát se lepší osobou, srovnat si věci v hlavě, určit priority a takový, ale na chvíli mi to zase nevadí, protože mám koho držet za ruku, až příště půjdeme nalití ulicema nad mírákem, abychom se zase vloupali do Letňáku. (prolezli jsme plotem, bylo mi hubeně.) Byl to dokonalý večer, znali jsme se tři dny. Tři dny, tři brka (molo za nádražím), tři lahve a třikrát mě doprovodil domů. Seděli jsme spolu v noci na schodech před kulturákem a já se ho snažila naučit, jak je noční město krásný. (nelíbilo se mu.) A ty schody; seděli jsme tam jako socky a čekali na víno. Thug life si nás vybral za svý dětičky, milence červnových nocí ("Je ještě květen? Protože jestli už není květen, tak já pořád nedostala pusu pod třešní"), dva idioty, co slejvají rum s kolou a u toho se drží za ruce. Kolem procházeli nějací lidé, prý nám to moc přejou. Na nebi svítil měsíc a těsně vedle něj jediná hvězda celý tý noci. Bylo to překrásný. Kopřivy pod zádama, objetí, spálený ruce od kopřiv, s P. nás popadly strašný schízy, ale on tam seděl vedle mě, utěšoval mě a já na oplátku nemohla nabídnout nic než svoji ničím výjimečnou duši, než svoje pořezaný ruce a nohy, než svoje krásný oči. Když mě doprovodil domů a obejmul, zdálo se, že mu to snad i stačí.

Chci znát všechny milostný příběhy světa, snad bych z nich vyčetla, co mám dělat.
Ráda bych řekla cokoliv jiného, chytřejšího, ale myšlenky se mi motají do vlasů, pletou se mezi kudrliny, a když už je konečně vymotám, zase mám na jazyku jeho jméno. Všechny metafory jsem utopila v Labi, když zrovna mělo barvu jako jeho oči zpráskanýho psa. Klišé? Nedělám nic polovičatě, utápím se ve všech svých stavech stejně a láska bývá jen jedním z nich. L. se mi už vloupal do mobilu (mrká na mě každý dvě minuty, když naprosto nutně potřebuju vědět, kolik je hodin) a spolužačka mě dokonce oslovuje jeho jménem. Bojím se ale v to věřit.



Přála bych si psát mnohem více. Totiž; ráda bych vůbec psala. Zatím si to nechávám na stáří, až to ve mně všechno nebude se tolik prát a křičet, až budu stará, budu pěstovat nádherný květiny a psát příběhy. Slíbila jsem příběh o M. a taky že napíšu knihu spolu s Luďkem a to je jméno tak nádherný, že ho nemůžu schovat za žádnou přezdívku. A na svý zahradě budu mít nádherný pestrobarevný květiny a spoustu stromů a tak. Možná i lavičku a stůl, kde ty knihy budu psát. Hrozně mě mrzí, že nejsem schopná cokoliv většího napsat, popisy mi jdou skvěle, ale nic víc. Neumím slovům vdechnout příběhy. Asi nemám světu co říct. Čtěte raději de Maupassanta, Zolu, Londona a svoje zprávy na messengeru. Já jsem zamilovaná, co víc se tu dá sdělit?

Střižák. Mraky nad náma, čekali jsme na bouřku.
Nepřišla.
Objímal mě. Nedokážu psát básně.
Luděk über alles.
Dostala jsem pusu na rozloučenou a smála se jako sluníčko. Chlap na mě koukal z okna a divil se.
Teď už prší, bouří.
Taky jsem byla 15 minut běhat.
Nevím, co cítím. Bylo mi moc hezky a trochu jsme se bála cokoliv říct, abych to nezkazila.


Abych to vyslovila. Velmi se bojím. Skoro se zdá, že opravdu dostáváme přesně to, oč požádáme.

Vidím naději už nemuset utíkat (Love, you don't know what are you running from) a taky přestat dělat, co lidé dělají, když se bojí, že o něco přijdou. Získala jsem partu lidí, kde se zdá, že zapadám. A taky o trochu víc. Doufám, že naleznu vytoužený klid a v něm samu sebe. /Stával se pozenáhlu sám sebou, ale s duší jinou./
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama