Zpověď 0.3

13. května 2016 v 21:56 | Iffie |  Deníšet.
Jsem to já a jenom já a jako celý život - sama. (I've got me for life?)
Jsem zase uprostřed svých stavů, jen jsem si toho všimla až teprve teď. "Dělám všechny ty věci, které lidé dělají, když mají pocit, že musí mnoho dohnat." A ne, nejsem spokojená. Pořád se za něčím ženu, skáču z té jedné padající hvězdy na druhou a přes všechny vize naprosto netuším, kdo jsem. "Není to nikdo, kdo by to měl v hlavě v pořádku." (Ani já ne…) A dneska v pátek večer sedím doma, sama se sebou se tu budu trýznit, ale vím, že to potřebuji, sebrat se a chvíli nikoho nevidět a urovnat si všechno v hlavě. Udělám to. Goodbye, my lovers. Promiň, A. (nebo se spíš omluv ty mně). A promiň i těm ostatním, fakt fakt spoustu si toho potřebuju vyřešit, je toho tak na měsíční cestu. (A to všechno jsi stihla za pár týdnů?)

Žiji hrozně rychle. Zní to jako klišé, ale je to tak. Jak říká kamarádka - každý den s někým jiným. Ale zase taková coura nejsem, ačkoliv její tvrzení je bezpochyby pravdivé, všechno to jsou různí fellaz, co s nimi chodím Aussigem, povětšinou se skoro neznáme a různě se bavíme. Netrpím sociální fobií, i když je to moderní. Naopak, lidi miluji. I když mi každý bere kousek sebe. Ale, až na dvě výjimky nemám potřebu s nimi šukat ani nic podobnýho. (Prý dva jsou ale moc. I když to jsou poměrně trvalý nezvazný vztahy. Dobře, faajn, jsem děvka.) Ale o to nejde, všechny ty vjemy, lidi, počasí, různý úhly světel a odrazů, různý stavy, chlast, trávu, hudbu, Post Malona, Velvety, vstávání, dlouhý a krátký noci, propršený odpoledne, všech o to potřebuju vstřebat. /Chci se vypsat, přestože dál ztrácím barvu jako fixa/ "S Garantem mě asi pošlete někam, co?" A místo zvaný Fěťák, NAŠE místo a naše zkurvená parta, debilní kreténskej A, i když strašlivě moc nechci, nedokážu si pomoct. Modrý oči a výraz feťáka, zkušebna (doháje), nenávidím tě za to, co se sebou vzájemně děláme. Teď jsem na to přišla. Možná bychom se prostě neměli moc vídat a bude to ok. Jsem chytrá? (Ne. Vlak do Prahy odjíždí z pátého nástupiště, z toho, co fakt u nás není. Viď, Kájo?)

"Pořád se na tebe ptá, jestli přijdeš, co jí mám říct?"
"Že jsem umřela."



Je to smrt ducha, vnitřní smrt, ale nemějte strach. Jedinou opravdovou láskou, je ta první. Ale neměli bychom se bát, když milujete, je to vždycky poprvé. A jedinou opravdovou smrtí je jen ta poslední, takže tohle je taky ok.
Jsem to já. A dneska mě myslím, že spolužák, se kterým jsem mluvila poprvé za dva roky, co spolu chodíme do třídy, donutil se nad sebou zamyslet. Nejsem tak docela se sebou spokojená. Nejsem jako ti ostatní, nezapadám a jak bylo v Dope, je to dobře. Nevím, kdo jsem, ale mám v plánu to zjistit. Je těžké se ztratit, když nevíte, kam jdete. (Tohle je můj motivační citát) /If time is money, I guess, I need a loan./
A trochu Low Life od Future a klasické literatury pro hezký večer. Užijte si pátek a neztrácejte se(be) příliš.


Ale nemůžu přestat psát, na to jsem moc v háji. Zároveň nemůžu psát, všechno zní moc hloupě. Cítím se moc nahá, bojím se, že kdyby na cokoliv z tohohle někdo přišel… Mám už fakt hodně tajemství, protože i když se neustále někomu svěřuji, nikdy to není dost a nikdy to není všechno a zase jsme sama a přijde mi, že už asi navždycky budu, protože se nechci nikomu otevírat, protože kdokoliv kdo by za to stál, by holku jako jsem já, poslal do háje. Ale neumím nic hrát a ani lhát, což je snad ještě horší. Včera jsem šla pěšky z Bukova, samozřejmě jsem už dávno měla být doma, ale jsem pěkně hloupá a neumím se chovat, takže jsme skončili na zkušebně si "prohlížet klávesy, jestli bych si je chtěla koupit." Nikdy jsem na klávesy nehrála, když nepočítám intro High Hopes, když mi bylo dvanáct. A pak jsem odcházela, ujel mi autobus a já šla pěšky a udělala něco, co dáma nikdy nedělá. Zapálila si a šla. Dámy nekouří za chůze. Ale kašlat na to, dáma nějak najednou nejsem. Potřebovala jsem jen trochu si přiotrávit mysl, aby se život zdál míň krutej. Mám ho ráda zahalenej obláčkem modravýho kouře.

O tom všem ale příště, čeká mě pár fajn osamělých dnů. A prací do školy (těším se na to…!?) Prostě se seberu a půjdu, já a velbloudi, obláčky modravýho kouře mě schovaj a bude nám fajn. Ztrácím slova a trochu se potácím mezi nenávistí a láskou k sobě samotný. Vlastně můj život by byl boží, kdybych jednoduše nebyla debilní.
 


Komentáře

1 Dalia | Web | 13. května 2016 v 22:35 | Reagovat

Takovéhle výlevky čtu nejraději, vždy se v nich aspoň trošku najdu, což se mi u tebe zdálo až moc.. Co se týče stíhání a nestíhání mnoho věcí najednou, celý můj život je o předhánění priorit, takže vtom tě chápu, až se někdy sama v sobě ztrácím.. Každopádně od tebe si určitě něco ještě přečtu, dlouho jsem nečetla blog se stejnou/ či podobnou myšlenkou, jako mám já.. :)

2 deweydumple | Web | 14. května 2016 v 6:02 | Reagovat

Myslim, ze slecna, moje dvojce prej, v komentari nade mnou dostatecne vystihla, co se honi hlavou mne po precteni... :)

3 xxx | Web | 16. května 2016 v 23:43 | Reagovat

zivot jak ze sitcomu o teenagerech, ale je to sen anebo prokleti? (negro hahah)

4 Terez | Web | 13. června 2016 v 12:20 | Reagovat

Ahoj, mááš krásný blog.
Zajímá tě zdravá strava?
Pak se prosím mkrni na můj blog.
Přeji krásný den :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama