Mayo dos mil dieciseis

19. května 2016 v 20:44 | Iffie |  Deníšet.
Je jaro a svět okolo, ptáci hrozně křičí. Ocsar Wilde, Sándor Márai měli pravdu. Das Wort tötet das Leben. A já žiju poezii, kterou nedovedu sepsat. Koukám na střechy domů pod sebou, piju vodu a kouřím camelky. Růžová krabička, Las Vegas 5 am. SRXT. Volám "Evžene!" a myslím na léto 2013, Itálie. "Dny minuly. A mohl bych říct, že uplynuly, tak tiše, hladce a krásně míjel čas." A všechno to uplynulo, teď je jaro 2016 a já sedím zase na starém místě, koukám na protější kopec, on je tam a já zase tady, chytám do vlasů slunce. Koukám pod sebe a v městě nacházím onen most mezi světy, co jsem si vždycky dříve myslela, že spolu nedokáží kooprovat; mám na mysli - jak jinak - sebe a zase sebe. Samotu, spoustu metafor a snů, Prousta, vzletný myšlenky dole u řeky a nahoře u oblak oproti Buowskimu, šňupacímu tabáku, pravopisným chybám ve zprávách od kamarádů z učňáků a tomuhle zbesilýmu tempu všude kolem. A ještě o trochu dále je jen pracovní stůl, já a já, velká architektka (snad jednou), všechno tohle jsem já a taky jsem i to, co nejsem; poněvadž - já jsem vším. Jsem jako město, Las Vegas v pět ráno, Aussig. Jsem tou novou a velmi moderní budovou bez špetky ducha ozářenou neony, jsem horskou chatou, celtou opřenou o pár klacků a zatíženou kameny, jsem Sagrada Familia, jsem tím starým domem kousek od Trmic, co nabízí spoustu příběhů. Jsem zatracená egoistka.

Přála bych si poznat každý kout světa. Být hostem v každém domě, alespoň tak dlouho, abych viděla, čím si různí lidé zdobí zdi, co schovávají v zásuvkách, jakými šperky se zdobí, zjistit, kdo oněm obyvatelům daroval květiny, které teď usušené mají porůznu vystavené. Zeptat se "a jak máte řešené stropy?" "A co tahle zeď? Kdo ji stavěl a proč ji tu chtěli mít?" Vidět návrhy, vidět knihy v poličkách, vidět deníky a číst dopisy, esemesky, vzkazy na lednicích… A co milostné příběhy? Ukažte mi dům, kde nikdo s nikým nikdy nešukal. A potom mi všechny ty příběhy převyprávějte, ale mě nezajímá nic ve stylu Petra a Lucie, chci ty opravdový. Tristessa, Cass - nejkrásnější ženská ve městě. Odettte Swann. Babičky a dědečkové. Slunce, hvězdy (slunce jasná světů jiných)… Dost o lásce. Jsem maličko opilá, ale fakt jenom hodně maličko, svět je o trochu barevnější a zavírají se mi oči. Láska je fajn.



Mimochodem; nezdá se vám, že Španělé jednoduše vědí jak žít?
S naší zemí je malý problém. Nepatříme totiž nikam. Nejsme ani seveřani, ani jižani, nepatříme ani na západ ani na východ. Uvízli jsme přesně uprostřed a nevíme, co s tím. Naše kultura se skládá možná tak ze skvělýho alkoholu, (pokrytecké?) lásky k hokeji a podomácku pěstovaný trávy. Národní obrození bylo docela nucený. Nemáme náboženství, nemáme národní hrdost ani žádnou jinou velkou ideu, pomalu přestáváme věřit i v život. Samozřejmě; ačkoliv teď sedím na kopci a město se rozprostírá přede mnou, stále to vidím krátkozrace. Není všechno špatný, nemám ráda ten přístup, jen bych si přála oživit to, co tu bylo dříve. Udělat z nás národ trampů, tuláků, vodáků, horolezců - Porta a ztracený duše písničkářů a taky kelti; právě tohle jsme. Nikam nepatříme, jsme těmi tuláky. Je skvělé přebírat nápady a myšlenky a brát si od ostatních, ale pořád bychom neměli zapomínat na to, co vlastně sami jsme. (Já osobně teda jsem jen něco převzatýho od strašný spousty lidí a všemožně zdeformvanýho, ale i to se dá brát jako osobnost). Asi je to tak i s národem. Jsou to překvapivě vlastenecké a vznešené myšlenky na někoho, jako jsem já, koho zajímá jenom jeho existence a co se z čeho a z koho dá vytřískat pro blaho vlastní duše.
Jen jsem chtěla říct, že čistě teoreticky žijeme v ráji na zemi. Nejsou tu hnusný nemoci, teroristi, tropičtí komáři ani se nemusíme bát, že nám zamrzne vodka. Nic tu není zbytečně moc velký ani děsivý. Máme tu hory i nížiny, obrovskou řeku s mezinárodní dopravou i malý říčky jako je Doubrava, holky jsme tu jedny z nejhezčích a kluci mívají velký péra. Můžeme do města a najdete tu i bezva venkov, spadáme do oblastí se skvělým pivem, vínem i kořalkou a žil tu někdo, kdo napsal Máj. A samozřejmě čeština - je dokonalá.


Když to shrneme. Důležité je neztrácet sám sebe. Takže noste kloboučky, divný brejličky, zpívejte si a dělejte spoustu těch bezva věcí, díky kterým jste šťastní. A pokud to jde, nenoste bílý adidasky (o zelených bundách ani nemluvím), nekuřte černý camelky a stavte z Heluzu.
 


Komentáře

1 K. | Web | 19. května 2016 v 20:54 | Reagovat

hezký blog:)

2 Iff. | Web | 19. května 2016 v 20:59 | Reagovat

[1]: Budeme kámošenky? eS Bé nebo tak <3

3 deweydumple | Web | 21. května 2016 v 10:09 | Reagovat

z Otrokovic nejsem a na karieru youtubera se ja opravdu nehodim, to ne, to radsi budu vyrabet naramky :D
Jinak, pises uplne nadherne. Tak nejak se casto citim ja, jen to nedokazu poradne vyjadrit, nejake liceni... to neni na me, to je jako zpivat ci malovat, proste kdyz se o to pokousim, tak vidim na vsech usmev a vyraz "Duso, my te mame radi, i kdyz nejsi umelec" :D  takze obdivuju tvuj blog, jeste jsem si te nepridal do affiku, mucq. Jinak jsem z Holesova, ty odkud? :D

4 Niko Tin | Web | 27. května 2016 v 22:19 | Reagovat

Přesně tak, taky se mi pořád nedaří prošukat se k tomu vyvolenýmu.

Procestovat celej svět, čí to n+kdy nebyl sen? Přesně tak, neztratit sama sebe, dělat všechno tak, jak nás to dělá šťastnými, protože když nebudeš pracovat na svých snech, budeš pracovat na snech ostatních. Takže makat a snít

5 ang | Web | 7. června 2016 v 14:43 | Reagovat

haha. jako země a národ nemám nic a všichni by to stejně hrozně bránili před vším možným i nemožným.

sakra, kde ty jsi vždycky tak dlouho? hezky se čteš.

6 Iff. | Web | 19. června 2016 v 22:16 | Reagovat

[5]: Pořád někde lítám a je pro mě těžký dávat slova dohromady, aby se to /hezky četlo./ Ale děkuji <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama