Zpověď 0.2

26. dubna 2016 v 15:26 | Iffie |  Deníšet.
Poslední dobou mám chuť se pořád zpovídat. Přiznat se k tomu všemu. Čtyři. Dvacet jedna. Třetí. Deset. Počtvrté. Poprvý. Smích a polibky, duše spřízněné a méně spřízněné. Dneska, když jsme mladý… Zrovna dneska se děva učí. Včera se taky učila. "Muž, který tě má rád, ale tak doopravdy docela rád, dovede najít hromadu míst, kam uschovat své polibky, místa, o kterých sama nemáš ani zdání." Longboard. A taky jarní déšť, on na houpačce, co se chvíli smál a aspoň v ten okamžik zapomněl sebe sama; stal se takovým, jakým bych si přála, aby byl. Stavebnictví. Španělština. KROVY.
Dnes jsem byla smutná. Děva, hahaha. Děva není ničím, co by se dalo obsáhnout slovy. Ostatně - jako všechno, co cítím. Po dlouhé době čtu a zase se ztrácím mezi řádky, knihy mě vtahují do svých světů, berou mi kousek mě a vrací mi něco docela jiného. Is it love? Maybe more.

A tohle jsem si včera říkala taky, šli jsme po jedněch z mnoha (opravdu mnoha…) pojmenovaných schodů v Královském městě, květy sakury jsem chránila v dlani před přeháňkami deště. Moje už zase dlouhé vlasy mi vítr vháněl do obličeje, neviděla jsem nic, ale pamatuji si, že přestože slunce nesvítilo, bad boy měl sluneční brýle a vypadal vtipně. Šli jsme vedle sebe jako dva ztracení pitomci, on v těch zvláštních rukavicích mě vlekl kamsi na most, ale potom zase úplně jinam a viděla jsem toho fakt hodně a pochopila jen, že… Vlastně vůbec nic. Byla to zvláštní nespokojenost sama se sebou, protože se pořád ženu za jakousi ideou dokonalosti a netoužím po ničem jiném, než aby mě těch pár lidí mělo rádo. Chci být tou kamarádkou, o kterých se vždycky vypráví těmhle náhodným slečnám, tou, jejíž představení bylo určitě hezčí.



"Nic nového, drahá Lucie. Žijeme v salóně, díváme se, jak prší."
A po určité době si znovu uvědomuji, jak moc bych chtěla, aby mě měl rád. Říkám někdo, myslím na Barta Simpsona a doufám v něco úplně jiného, co přijde. Zakládám si na své nezávislosti, ale je to pocit, jako když piju whisku, která mi nechutná, jen pro ten pocit, že je to whisky. (Přesně tak, pane Jameson.) A už opravdu musím toho nechat a sebrat se, abych narýsovala ten krov, napsala úkol a vůbec nepřemýšlela nad tím, že obojí dělám místo někoho jiného. Občas si říkám, jak je zlé, že tak často dostaneme přesně to, co chceme. Mám vše zhruba tak, jak jsem si o těch příšerných zimních nocí přávala a k tomu nádavkem tuhle náladu, že bych to všechno zahodila pro pocit, že k někomu patřím. Nu, každému co jeho jest.



Potřebuji se pustit do práce a taky svoje hoes. Nejsladší slova minulého týdne byla "teď takhle jak jsme my čtyři, budeme parta." …Vidím před sebou samu sebe, jaká budu. V plochých tmavomodrých botách, rovnovlnitých vlasech úplně všude, rty namalované tmavou rtěnkou, budu milovat město v každý ulici, v každým rohu, v každém městě. Na longboardu anebo bez něj, v patách pár dalších duší, co jsme spolu a mladí a šťastní. Všechno to tak je a taky bude, to jen dnes ne.
 


Komentáře

1 xxx | Web | 11. května 2016 v 1:01 | Reagovat

ja dest nemam rada...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama