Zpověď 0.1

19. dubna 2016 v 11:31 | Iffie |  Deníšet.
Coming back to life, bitches.
A protože dole u řeky jsem už strávila docela dost času (a nemíním se přemisťovat), v horách taky, v nefungujících vztazích zase tak dlouho ne, ale i to je dost a v lehkých depresích sedící před divným, tlustým, černovlasým psychologem už příliš. I think I've just had enough. Sloky padaj z nebe, jdeme žít. Nikoliv pro hudbu, nýbrž pro sebe a pro jaro a pro okamžiky, který vám kouř vepíše do vlasů. A do rukou; myslím tím - ukažte mi ruce a já vám řeknu, kdo jste.

Já se jmenuji Lucie. Mám ráda matematiku, protože se dá vyřešit poměrně snadno, když to srovnáme s každodenními záležitostmi. Mám ráda lidi, kteří jsou silnější než já. Mám ráda letní kino. Pondělky. Litoměřice. Roudnici nad Labem. Mám ráda Roudničáky, hlavně jednoho, co si ještě pořád nepamatuje moje jméno a má na mě bezva divný narážky, který mě přivádějí do rozpaků, že se na něj jen dívám a prostoduše usmívám. A v Litoměřicích zase nejvíc zbožňuji Ostrov, kde jsem byla zatím dvakrát a pokaždé zažila něco neopakovatelného. (A tím myslím, že jsem se perfektně rozbila na longboardu, protože jsem na to vlezla asi na osmicentimetrových šteklích. A pak taky pár děsně romantických chvilek.) Vlastně nevím, proč o tom tak zdlouhavě mluvím, stačilo by vám vidět moje ruce. Mozoly z pitomýho veslování, nehty co jsem si upravila, protože Litomeřičákovi pořád ukazuju něco na papíře a vypadalo by to nechutně, pak jizvy ještě když jsem chodila na kick box, stopy po nehtech, co tam mám už asi týden, škrábanec, když jsem přesazovala angrešt a nějaký jizvy, protože jsem kdysi byla trochu píča a řezala se.



Velký přiznání, wow. Mám chuť na sebe prásknout úplně všechno, nějak mi začíná být jedno co si o mně kdo pomyslí. (Učíš se pomalu, drahá.) Sama pro sebe si to nazývám jakožto Morální zkázu kdysi slušné dívky, protože po tom, co jsem se vyhrabala z těch největších zoufalostí a hysterických stav, výlevů, podobných sraček a rozešla se se svým milým ("ale vy jste spolu měli být navždy!"), tak čtyři měsíce na to vidím zvenčí samu sebe a leckdo by si mohl myslet, že to všechno dělám jen na žal. Omyl, vážení. Já na žal vybíhala ještě v únoru každý večer zasněženou sjezdovku. A teď mám konečně život. A k tomu fakt dobrej zadek.

Ale asi dost už o tom, téhle minulosti bylo příliš. Jen věnujme poslední vzpomínku Jindřichově Hradci, jedněm z nejšťastnějších mých vzpomínek, dokonalé bylo... úplně všechno. Jednou, až zase budu tak strašlivě zamilovaná, vezmu ho tam. Ne Paříž, ale tohle je Město lásky. A té nejlepší pizzy, co se dá koupit! A zmrzliny. Seděli jsme tam na platě a já mu něco vyprávěla, vůbec nevím co, jen si pamatuji ten západ slunce, okamžik, hladil mě po vlasech a já mu ležela v klíně (takhle to zní divně), v tu chvíli jsem fakt věřila, že už to jiné nebude. Léta jsou tolik kouzelná...
A jedno další léto se nám už zase vtírá do žaluzií. Nesmíme ho pouštět příliš brzy, nechme je všechny čekat, protože až přijde, srazí nás a my se najdeme jak někde venku na nejzapomenutějších místech křičíme a vřískáme a vůbec nevíme proč. "Co se to s námi děje?! Kam se to řítíme?!" a potom skončíte jako já, když jsem se potřetí v životě pokoušela hulit trávu a jak jinak, chtěla jsem se zabít.
No až tam skončíte, doufám, že oním místem bude pražský Majáles a že se tam všichni společně sejdeme, zazpíváme si a oslavíme Luciin Iffiin návrat do ŽIVOTA. A léto bude krutý a naprosto úchvatný.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama