Kašlu na slova.

10. listopadu 2014 v 15:46 | Iffie |  Deníšet.
Pouliční lampy, ty malý děvky postávají na okrajích ulic. Zdá se to být jako včera, když jsme jen v mikinách a s propiskou popsanými stehny doprovázeli pocestný domů, kdy jsme to byli my, kdy jsme nechtěli alespoň pro pár hodin skončit. Pamatuji si ty polibky, byly plný hnusných lží a hořký po zklamání, ale někde pod tímhle vším tam zas byl ten první večer - duben, bosý nohy na balkóně, důvod proč nepiju bílý víno, fotka v jeho mikině, garáž, zlomenej prsteníček, pobíhání v plavkách, jeho objetí, smutek, první vtipný polibky, bosý nohy, jeho mikina a žlutý triko z Úštěka - bylo to jako tenkrát a vždycky to tam bude, vím, že mě miluje a nenávist je jenom všechno to zklamání. Slabí lidé když spadnou do vody, kopou okolo sebe a všechny strhávají dolů. Lámou ruce těm a lámou ty, kteří je chtěli vytáhnout. A ti ostatní - jo, spadla jsem ještě hlouběji, plakala jsem a křičela bolestí, doškrábala jsem se na břeh a už radši házím házečkama. Občas… Občas by nikdo neměl vědět, co pro vás kdo znamená.
Žena musí zvládat dvě věci. Odpouštět a opouštět.



Pouliční lampy, ty starý kurvy postávají na okrajích silnic. Zdá se to být strašně dávno, když mě miloval, když mě nenáviděl. /Láska pomíjí./ Polibky upadly v zapomnění, najednou jakoby nebylo už vůbec nic, jen ten hořkej smích a jeden tlustej, ublíženej kluk, co jsme se snad kdysi milovali.
První pusa na procházce s jeho psem, utajená pusa v loděnici, první polibek před garáží, bílý víno, jeho mikina, na který jsem spala, procházka se dvěma psy a fotka jak od Disneyho, noc kdy jsme usínali teprve, když svět okolo nás se probouzel, odpoledne na kajaku, polibky plný slunce, řeky, mentolu… "Neopij se mi tam" - Sázava a strašnej strach, když nebyl poblíž. "Kudy bys to jel?," skříň, co se v ní spí, starý rádiový písničky, dres Ústeckých lvů (když ještě byli, haha), všechno to bylo…poprvý. A noc s kotětem, chvíle tříhodinové noci, noční hlídka s řidičem, byla jsem "ta hodná." Veltrusy, kdy jsem ho nechtěla opustit.

"Kdyby ti někdo ublížil, řekla bys mi to?"
"Nevím, spíš ne."

A dubnový "samotné mi bylo tolik hezky," "dny jsou chladné a poněkud zbytečné," vždycky, když mi bylo nejhůř, najednou kolem nikdo nebyl, ani on, co sliboval, že mi věnuje svůj život, nikdy pro mě nebyl… Křížky v kůži ano, ani ty ho nikdy nezajímaly, jak by mohly. Týna. Týden, kdy jsem jaksi neexistovala, přála si plakat na nábřeží pod mostem, s městem, mým jediným přítelem. Holky z jeho třídy. A týden, kdy jsem opravdu plakala a nedokázala přestat. 2 měsíce; "stojíš o mě ještě vůbec?" Drobná daň za život, platili jsme ji duší. Necelý tři měsíce a tak to skončilo, nadrobro, sláva banánu. Hrozně to bolelo, celou tu dobu.

---
I pád na držku je pohyb vpřed.
Vzdala jsem se… Toho všeho. Změnila jsem loď i lidi okolo sebe. A najednou zjišťuji, že vlastně mi nic nechybí, že snad bych to ani zpátky nechtěla. Kašlu na něj. Kašlu na lásku a všechny ty zbytečný slzy, pořezaný nohy. Kašlu na slova.

Never back down.


No a takhle tady žijeme.
 


Komentáře

1 Ang | Web | 11. listopadu 2014 v 20:58 | Reagovat

Slova jsou na nic. Skutky ještě víc. Ale něco dělat musíme a mluvit... se někdy nechce.
Opouštět je důležitější než odpouštět.

2 dendulie | E-mail | Web | 14. listopadu 2014 v 19:53 | Reagovat

Polibky je lepší si nepamatovat.

Proč tyhle sračky vůbec existujou?

3 Iffie | Web | 15. listopadu 2014 v 23:52 | Reagovat

[1]: Je to hlavně snazší.

[2]: Ale proč nepamatovat?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama