Slova co hezky zní;

15. září 2014 v 18:31 | Iffie |  Deníšet.
Co jsme cítili? Byla to nenávist? Láska? Touha? Nejistota? Víra?
Nezáleželo na tom, protože voda nás odnášela dál a dál, zářila jako tisíce malých diamantů naskládaných vedle sebe na nočním stolku u okna zrovna v okamžiku, kdy se rudé slunce přehouplo před obzor. A spolu s ním se někde v té rudé záři ozýval v pět hodin ráno až příliš hlasitý zpěv ptáků (křičeli a smáli se, že už nikdy víc), kdesi mezi stěnami z plechu, kdysi v květnu, když lidé ještě mluvili postaru a dalo se jim porozumět. Jenže potom se slunce vyhouplo vysoko nad oblohu a krátce po poledni se na stejném místě ozývalo šplouchání řeky, když jsem její vlny nezkušeně hladila listem pádla. Toho dne jsem se naučila, že polibky jsou nejsladší u vody. A že až se setmí, jste to vy, kdo jde domů sám. Kdo má strach. Nejzvláštnější jsou noci, kdy ležíte na posteli daleko od domova, zahřívají vás cizí peřiny a slunce se v tý zatracený krajině začíná prodírat skrz záclony už pár hodin po době, kdy jste měli spát a ty jemné chloupky na štíhlých, vypracovaných zádech tvoří nepatrné stíny na světlé kůži. Ale všechno končí. Díky bohu. Jen před stíny toho nekonečného rána už nikdy neutečete, vždycky na vás znovu zaútočí zezadu.


Věci se mění a odplouvají a zase se vracejí, jako se voda vrací s každým deštěm, jen aby mohla znovu utéci a pokaždé je to jiné, v tomhle tkví věčnost. Hleděli jsme do vody, podemílala beton a bylo jisté, že jsme řeku zkrotili jen proto, že ona to chtěla. Jednou si prý vezme všechno zpátky, ale myslím, že ona si to bere s každým dnem. Plyne stále stejně, tváří se jakože nic - zpívá si písně sama pro sebe a všem se nám vysmívá. Že přehlížíme onu věčnost a snažíme se její existenci zařadit do ošklivých, ošuntělých rámů civilizace, pomíjivosti. Objímala jsem ho okolo ramen. Co jsme? Prý abych se podívala, kam právě hledíme. Prý jsem pyšná a hrdá. A křehká, protože takoví lidé se prý lámou nejsnáze. Lámeme se totiž sami. Naštěstí totiž každý má dvě možnosti.


Kterou si vybíráme my? Ach, Ofélie, dole u řeky, tam se to stalo. Tam přísahal v lež. Stíny nikdy neodchází, my ano, ale pořád to není dostatečné… není to nic. Já křičela a fackovala toho hajzla, co mě vydíral, že jim ublíží a co jim nakonec fakt ublížil, protože burčák z něho řval slova, který nijak nezněly, který jen bodaly jako malý střípky zapichující se do chodidel co je nikdy už nepřestanete cítit pod svou kůží, protože - co kdyby? Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem se týrala. Oni ho utěšovali, rvali mu z ruky nůž, že prý se nikdy nic nestalo, jenže on i já; oba víme opak. Byla jsem tam totiž kdysi, jako jediná. Ten nůž jsem mu sebrala taky já. Protože by asi bylo hloupý, kdyby mi na něm nezáleželo. Když lžete hodně, hodně moc dlouho, nakonec se ze lži stává pravda a z řečí, že na to asi nikdy nezapomenete, protože jste na to mysleli už dlouho předtím, z těch se stávají jen hloupý, opilecký kecy. Nikdy na to nezapomenete. Což je smutný.
"Ono totiž nic není jen smutný, Ofélie. Protože buď je to i krásný, nebo to za smutek nestojí."

Co jsme onehdy cítili? Byli jsme jako ta malá koťátka hrající si uprostřed horkého letního odpoledne na zahradě s papírovou mašličkou, kterou jim podstrkovaly malé děti. Ale tohle nebyla jen hra, bylo v tom tak strašlivě moc víc… bylo v tom něco ošklivého a přitom překrásného; byla v tom touha. Touha zabíjet, touha ovládat, touha být tím, kdo si hraje, nikoliv hračkou; papírovou mašličkou bez života, vlekoucí se za provázkem. A byla v tom i láska. Láska k životu a k tomu, co bude. Láska a nenávist k vlastní osobě, nejistota ve vlastní existenci, ve správnosti naší věci. V našich pocitech, v nás samých je víra v budoucnost světa, který jen čeká, až si kousek z něho uzurpujeme jen a jen pro sebe. Bolí to.

Ale pohled z Karlova mostu, objetí, české restaurace, noční náměstí, židi, smažka park a chlap v kulichu, Roudnice a strašnej strach, co se ukázal být zbytečným, studená voda, WW2, noční procházky, svetr z Orsay na hlavním nádraží v Praze, zdymadla, růžová obloha, ošklivé Ústí, ranní osobáky a odpolední rychlíky. Žernoseky, podvečerní západy slunce, převozníci s úsměvem na rtech, co povídají tajemství, hvězdy, laminát, vlny na Labi, eskymování v černé, ledové vodě, smích, bolest, jizvy, co nemizí. Nejsem nešťastná, jen unavená.
 


Komentáře

1 Ang | Web | 15. září 2014 v 20:37 | Reagovat

A nejsou to synonyma?

2 Eleanor | Web | 17. září 2014 v 19:20 | Reagovat

Láska a touha je něco jako dýchání; existuje se bez toho jen velmi těžko...

3 themadsilence | Web | 26. září 2014 v 22:12 | Reagovat

nevim, co říct/napsat

snad jen, že věta "nejsem šťastná, jen unavená" je tak moc přesná a že ti rozumim

nevim, co říct.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama