Prcháme.

25. srpna 2014 v 15:18 | Iffie |  Deníšet.
Popel ztěžka dopadá na klávesnici a léto je deštivý, jenže tentokrát už opravdu. Ten déšť přišel znenadání a spláchl do kanálů všechny metafory; lásku, svobodu, naději. Hledejte je v řekách, ale vždycky už jen se správnými lidmi, protože jinak je lepší být sám - lhát o přátelích a předstírat smích, takovej ten, co se line skrz všechny šťastný večery za drnkání kytary; vodáckou holku si navěky nech, protože ti stejnak uteče i s lodí a teď sedí sama za zátočinou, kde ji už nikdo nebude hledat a oheň tam praská dost tiše, aby ji nerušil v osamělých telefonátech lidmi, kterým nevěří, a které nemá ráda, protože - jak jsem řekla, láska se topí u dna. Hledejte ji v Sázavě, je to přeci zlatonosná řeka. Utábořte se u ní, rozdělejte táborák a se starým, švýcarským nožíkem běžte nasbírat chrostí (jehličnany hoří nejlépe, prý), pak vyndejte kytaru a snad i trochu krabicového vína, zahrajte pár falešných tónů a nechte je vplynout do noci, slzy pak nebudou tolik slaný a samota bude strašně moc bolet a tížit, takže usnete pod zataženým nebem a už to nikdy neuděláte. Potřebujeme své bratry a sestru, tu jedinou, s kudrnatými vlasy a širokým úsměvem, sestru, co v očích mňavé barvy skrývá tu trochu smutku, tak akorát dost pro jednoho člověka, aby to unesl. Snáší to hrdě, není jako já.



Minulost odešla a nechala za sebou jen závěs nostalgie, třásně vlnící se, když necháte okno otevřené. Opilí se procházíme chodbou noci, házíme za sebou vyškrtané sirky, snad aby nás našli, snad abychom to všechno za námi spálili, jenže naše přání neodpovídají ničemu z toho - toužíme po objetí, chceme cítit náruč zbabělcovu, lásku, co nikdy nebyla; jenže když nás nakonec najdou, světlo v chodbě zhasne, zmizí za mrak a ztratí se v lesích, zbabělec tam stojí, jakoby se nic nezměnilo, protože ono je fakt všechno stejný. Stíny schovávaj drobnou postavu mezi sebou a on se zdá být ztracený v kostkovaném šátku uvázaném okolo krku, místo límce, přežije totiž všechno a zemře mladý, způsobem jak jsme si vždycky přáli (počkat? My? Když si dva přejí stejnou věc, už o tom musí mluvit jakožto oni?). Pamatuji si tu noc… Měsíc byl krvavý, opravdu. Tu noc jsme strašně moc umírali a lhali, ostatně - jako vždycky.

(písnička mýho života, blame it on my own sick pride)

Proč se lidí ptáme na důvod špatných činů? Cožpak nestačí, že oni se sebe ani na vteřinu na to neopomenout ptát sami?
 


Komentáře

1 Ang | Web | 25. srpna 2014 v 19:05 | Reagovat

Long live the young pretenders.

2 themadsilence | Web | 27. srpna 2014 v 0:58 | Reagovat

ALELUJA

konečně si zpátky, konečně!!
^_^

chyběly mi tvoje články, chyběla si mi ty (my, co blogujeme máme k sobě tak trochu blíž)

když odstraníš z "prcháme" h, zbyde z toho pěkný slovo.

3 Iffie | Web | 27. srpna 2014 v 1:54 | Reagovat

[2]: Při vymýšlení toho nadpisu mě napadlo, jestli si toho někdo všimne. :3

4 Gabe | Web | 31. srpna 2014 v 17:57 | Reagovat

Wau. Tak toto bolo dosť dobré. Človek to číta a cíti tie emócie. Skvelo napísané.
A dobrá otázka. Možno sa nepýtajú, aby človeka ešte viac zdeptali. Možno chcú len pochopiť

5 Kika | E-mail | Web | 1. září 2014 v 8:45 | Reagovat

velmi se mi to líbí... Hodně se mě dotkly "sirky" a "1.os. č.mn. a přání si stejných věcí"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama