Camelias.

24. března 2014 v 19:06 | Iffie |  Deníšet.
Slunce svítí jasně, obloha je modravá, on v porticích dlouho míval sídlo svoje. V ulicích chodí průvody a jsou tam všichni; potkáte tam obarvený zrzky s křídovou pletí i čtyřicetiletý černochy s doutníkem, potkáte tam křesťany i muslimky s krásnýma očima, nacisty i jedince bojující za mír, rovnost a lásku (haha) a potkáte tam všechny ty šťastný zmrdy a potkáte tam nás s Evženem. Jsme tam všichni, životní lásky těch, co skončili pod koly žlutého autobusu.

"No a pak jsme se bavily, jak strašně moc by mu slušelo, kdyby někdo v podpatcích pomuchlal tu jeho tvářičku kruhovým kopem."
"To máš skrytý takový násilný sklony?"
"Ani né."


Smích. Smích a sto jedna bernských salašnických psů, jako oni budou mít dalmatíny a pět dětí (protože jemu je 17 a chce si vzít svojí přitelkyni! Který nebylo ani patnáct! Myslíte, že už...?), tak my budeme mít spoustu psů a příšernej vztek. Na život. Na sebe samotný. Jak si představujete nenávist?

Asi bych vám měla povědět víc o tom průvodu. Na pranýři je totiž novej člověk a všichni víme kdo; pláče tam mezi shnilejma rajčatama a spoustou ošklivejch holek, který mu zakrývají výhled kamkoliv dál, všude jsou jenom jejich tlustý nohy, tlustý boky, tlustý tváře... Tlustý rty? Ale je to fajn, lidi zase objevili, jak je hezký, když je něco spojuje. Takže pranýřují a průvodujou, pomalu to všechno ztrácí ten původní smysl, takže on zůstal znehybněn na zapomenutým pranýři, zatímco ostatní pojídají párky v rohlíku (a nabádají mě, abych se přidala, jenže já nerada jím před lidmi, takže tam stojím trochu odstrčená a usrkávám žitnou kávu) a najednou jsme všichni kůl a frí, milujeme bližní a rozhlížíme se kolem.

Je to opravdu nádherný den. Obloha padá.
Ona se směje a ve tváři má šťastný výraz, prodírá se davem a vidím ji tam jenom kvůli tomu dvoumetrovýmu, co ho za sebou vláčí, aby se prodrali dál dopředu (kam?). Má fialové šaty, fialový prsten, zelené oči a je moc krásná. (On to ví.) Oči se jí lesknou, ale nejsou to slzy, je jen oslněná jakýmsi kouzlem, všechno je to poprvý a všechno se jí to líbí, nebojí se pádů, protože obě víme, že žádný ještě dlouho nebudou. Jestli vůbec budou, poněvadž co spadlo, už spadlo a město je věčný.

Obloha spadla.
Vylézáme zpoza trosek (našich životů? našich duší? čeho ksakru?). Vidím tam Jeho. Je pořád stejnej, jenže tak strašlivě jinej, už vedle sebe nemá ošklivý holky, nemá je ani pod sebou, ani na sobě ani wherever. Takže tam stojí sám.
V černých džínách, bílý košili a černým saku, co má svůj příběh jedný z těch tisíci nocí. "Všechno je to tak strašlivě smutný!" křičím na něj, když se sbírám ze země a on mi nerozumí. Takže ho místo toho objímám a on mi pomáhá pověsit oblohu zpátky na strop. Děkuju mu polibkem a pak se sbírám a jdu dál, protože bez lásky v našich duších a peněz v našich kapsách nemůžeme být spokojení. Angie to ví.
"Takže už je to zase miláček?"

Obloha se zvedá.
Je toho tolik, co bych chtěla říct, jenže nenacházím slova. Přála bych si křičet. Kupuju si kávu a odcházím. Míjím už jen Jeho. Má na sobě černý kabát, černé těžké boty a na krku šátek Jing a Jang. Směju se, jestli mu není náhodou zima, on se taky usmívá a docela tiše odpovídá, že ne. Šátek si z krku odvazuje a vrací mi ho, teď prý už nemám důvod ho zase vidět. Chytám ho za ruku a sundavám mu černou koženou šňůrku, co ji nosí jako náramek. Ať si najde taky mě. Ještě chvíli se procházíme městem, jsem jím fascinovaná, fascinovaná jeho hlasem, úsměvem, vůní jeho parfému... Léto je nové, naše známost věčná, všechno je to poprvý a my už nemůžeme spadnout, protože město je věčný a město není tou odpovědí, my jsme věční a taky jsme bývali láskou něčího života, života, co skončil pod kolama toho autobusu, takže teď jsme se nějak sčuchli dohromady. Teda... Sčuchli bychom se, kdyby existoval i mimo meine Traumwelt.

I am so homesick now for
Someplace I will never be

Time won't let me go
Time won't let me go
If I could do it all again
I'd go back and change everything
But time won't let me go
(The Bravery - Time won't let me go)

Never back down pořád dokola, školní zápisník by mohl vyprávět. Všechno mi to docela chybí.
"Že jediná pravá láska může být ta první, jediná opravdová smrt ta poslední, že skutečný je jenom život sám a pravdivé jenom slovo... Nikdy nevyslovené."
(Nezapomenu na ten kouzelnej okamžik, kdy jsem na něm měla položený nohy, pozorovala soumrak a tohle mu odříkávala.)

Jaro je tu. Usmívejte se, mluvte k neznámým a snad se potkáme.
Má láska.
Miluji, když vysvitne slunce za oknem mého pokoje.
Miluji, když jedu trolejbusem do školy a právě svítá.
Miluji procházky městem, když se slunce blíží zapadat.
Miluji rána, kdy mě budí řev sekačky na trávu.
Miluji rána na chatě, kdy ještě před snídání vybíhám bosa ven.
Miluji ty kouzelné okamžiky procházek po Ústí.
Miluji večery strávené při světle svíček.
Miluji stránky deníku popsané o těch večerech.
Miluji ústecké trolejbusy, jejich křik a křehkost.
Miluji staré knihy a skřípot podlahy v knihovně.
Miluji pevná a dlouhá objetí.
Miluji lidi, o kterých si mohu sama pro sebe vyprávět vymyšlené příběhy.
Miluji Labe, když klidně plyne a páchne rybinou.
Miluji květinu na poličce, co přežívá moje (ne)zalévání.
Miluji ten dům, co ho vidím z okna.
Miluji ten stánek s kávou u nádraží a na poliklinice.
Miluji šeď, prach a špínu tohohle města.
Miluji letní kino, pro svou vzpomínku.
Miluji zimní západy slunce.
Miluji letní západy slunce.
Miluji, když mě v neděli ráno budí "Sunday morning."
Miluji vůni děště.
Miluji, když jdu po ulici a usměje se na mě kolemjdoucí.
Miluji svět.

Věnováno Slečně R.
 


Komentáře

1 themadsilence | Web | 24. března 2014 v 21:14 | Reagovat

protože jemu je 17 a chce si vzít svojí přitelkyni! Který nebylo ani patnáct! Myslíte, že už...?

znám, měla sem to před očima asi půl roku (nejlepší kámoš s jeho...ehm, dokonalou přítelkyní, jo, jí teda bylo 14 a jemu 18, ale popojedem)
nenávist je černá a pak taky taková

https://www.youtube.com/watch?v=z5K7d_9YapM

2 hudebni devka. | Web | 25. března 2014 v 9:52 | Reagovat

a neni to pomijivy? bojim se toho, mam hlad a dala bych si kafe.

ty momenty, kdy usinam a pred ocima vidim film o te divce, co je stastna.

3 Wild blonde* | Web | 29. března 2014 v 12:21 | Reagovat

Zmatený akce s miliónem lidí, vždycky se toho tolik stane.

Nenávist je rudá.

A miláček to bude vždycky, ať už chceš nebo ne.

4 Fairy | Web | 30. března 2014 v 11:48 | Reagovat

Nenávist nemá barvu, nenávist neexistuje. Je to jen změť tolika citů, hořkosti a zklamání, že ji nejde identifikovat jinak. Je těžké milovat, ale ještě těžší nenávidět.

Jsem dojata. Mrzí mě, tolik mě mrzí, že nejsem taková kamarádka, kterou by sis zasloužila.

5 Iffie | Web | 30. března 2014 v 19:18 | Reagovat

[2]: Všechno je pomíjivý, třeba i svět a taky se tu už pár miliard let drží. Třeba se tohle tomu přiblíží.

[3]: Zatraceně, tou poslední větou jsi vystihla všechno, co jsem se mu kdy mohla snažit říct.

6 James | Web | 30. března 2014 v 20:17 | Reagovat

To byl tak dlouhej a zvláštní článek, že si ho ani.. nepamatuju.
(nesměj se mojí bramborový mouce, já ten film musím najít.)
No ale Velvet Underground jsou fajn. Common knowledge.

7 stuprum | Web | 30. března 2014 v 22:07 | Reagovat

Miluju tvoje básničky. Jsou trvalé, nikoliv pomíjivé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama