Proč pijeme

22. srpna 2018 v 22:46 | Iffie |  Deníšet.
Nedávno jsem se poctivě zrubala a potkala ve městě kamaráda, se kterým jsme do sebe svého času byli zamilovaní. Ve stavu pokročilejšího veselí jsem se za ním rozběhla, abych ho mohla pozdravit (ne, že bychom se viděli po nějak dlouhé době, je to barman v mý oblíbený hospodě). Celou situaci trochu zkomplikoval fakt, že bylo pondělí jedenáct večer a že jsem ho nejspíš přivítala vřeleji než bylo na místě, protože druhý den přišla otázka;
"proč piješ?"
Což zrovna od něj bylo maličko úsměvný. Na otázku "proč pijem," mi kamarád vždycky odpoví "protože ne prstem" (pijem/pyjem, hahaha, to je vtip co) a to jsem nechtěla úplně ventilovat, tak jsem se raději zeptala, proč tedy pije on. Sice jsem to byla já, kdo se nacamral v pondělí místo večeře způsobem, že alkohol kalkulačka mi zakázala řídit do 17.hodiny druhého dne, ale čirou náhodou jsme se srazili zrovna u Aplicy, kam on byl nakoupit na párty, kam se chystal.


"protože nejsem šťastný asi…"
"No. Já už sama nevím, proč piju"
"třeba ze stejného důvodu, jen si to nedokážeš přiznat."

 

Memento

19. července 2018 v 13:32 | Iffie |  Deníšet.
Seděla jsem u Labe. Molo. Všechno je dobré.
Ona seděla na druhém břehu. Všechno se dobré být zdálo, přesto věděla, že jednoho dne přijde den, kdy zemře, aniž by kdokoliv chápal proč. Byla to jasná sebevražda, ani veškerý zabezpečovací systém mercedesu CLS amg nedokázal zachránit jednadvacetiletou řidičku řítíci se ve dvousetkilometrové rychlosti do nábřežní zdi. Čelní náraz do ticha noci. A vedle na sedadle, jako černý pasažér, zalepená obálka.


K then

14. června 2018 v 7:45 | Iffie |  Deníšet.
Serou mě roky co utekly a nechaly za sebou jenom vzpomínky. Dala bych snad i život za možnost vrátit se a prožít pár chvil znovu. Ale protože jsem už tohle napsala a stále se žádný ďábel nezjevil, abychom uzavřeli pakt, pojďme vzpomínat.

2013
Jaro s Kočičkou. Dny a noci na nábřeží, na našich místech - ty a já versus celý svět. Byla jsi moje milenka a já byla ta nevěrná, ale chuť tvých polibků a vůni ranních esemesek cítím doteď. Jsme už velmi, velmi daleko od té chvíle, ale pro jeden den - černá marlbora, Kočička, Labe utíkající se svými příběhy pod námi a sluneční svit toho horkého léta, sny a vůně betonu.
Chybíš mi, má drahá. Ačkoliv se stále setkáváme, jako kdybychom každá uvízly na jiném břehu.



2014
Opět jaro, tentokrát s mou velkou první láskou. Je toho tolik, co jsme spolu prožili, ale do chvil tý raný lásky bych se vrátila a snad i pár věcí změnila, ale stačilo by se tam vrátit a prožít to znovu. Doubrava. Jizera. Ploučnice. Polsko. "Poslední" borůvková cigareta na pláži, cítím tu chuť dodnes, ačkoliv ani náhodou nebyla poslední.
Lásko má, kdybychom mohli něco změnit, vzala bych tě na Sázavu. Viděl bys nejšťastnější děvče na světě a taky bys mě viděl poprvé s bongem. (pls.) A kdybychom toho mohli změnit více, oba víme, co bychom udělali jinak. Tolik jsme toho nestihli! Neprošli jsme Kolobřehem a taky jsem zaspala tu noc, kdy se Fuky ztratil. Ale vrátila bych se do dne, kdy jsme spolu seděli v kánoi. "Nebudeš modelka, protože bys mi odletěla do Ameriky a já tě nevídal." A nasranej Alistar. A Ohře. Ten most, vůně deště a camelky, co jsme utopili. Ty mi nechybíš, miláčku, protože jsme spolu téměř každý den, a protože se stále velmi zbožňujeme, ale cožpak - nebylo by krásné se vrátit? Vavřinec - kolik věcí bychom udělali jinak? Ale medovina chutná stále stejně skvěle, stále mě objímáš a utěšuješ způsobem "rozejdi se s ním nahned" a vím, že mnoho ještě prožijeme. Sázava po dni dětí. Vltava 2017. Je toho tak moc, co jsme spolu zažili. Děkuju ti.

 


Dosnívané?!

9. června 2018 v 14:14 | Iffie |  Deníšet.
Zmenila sa doba, ja zmenil som sa s nou

Člověk by snad řekl, že ze života s léty mizí poezie. Ale ona je jako ty staré jizvy - bledne a dá trochu práci ji najít, jenže nezmizí už nikdy. Poezie jsou pihy na ramenou. Poezie je slunce opírající se do řas. Poezie je strniště, co strašně škrábe na bradě.


Svetlá reflektorov pojebú ti hlavu tak, že nepotrebuješ už dostať od nikoho hate
A máme za sebou pár let. Vzhlety. Pády. Vodopády chlastu nám tekly do hrdla každý den a občas jsme se trochu topili. V emocích. V Ploučnici. Taky ve Vltavě, když jsem měla na sobě zimník a v sobě promilku. Vlny se přehouply přes bort, vlny nás stáhly dolů; do řeky, do nejnižších lidských pohnutek, do temných nocí, kdy jedinou myšlenkou bylo, že dnes už musíme zemřít. Nešlo to takhle dál, myslela jsem si, že každým dnem padnu jak v Kingově Dlouhém pochodu, ale nepadla jsem. Kráčím dál, i když zase trochu jinudy.


Ešte, že mi docvaklo, že cesta po ktorej som išiel spokojne, neni vlastne ten správny smer.

#nadpis

26. listopadu 2016 v 19:01 | Iffie
//Když jseš v píči, ale nemůžeš to nikomu říct a nejseš clhap, abys o tom mohl rapovat//
18:59

Další články


Kam dál