xyz.

Čtvrtek v 17:51 | Iffie |  Debilní příběhy
Ještě když mi bylo kolem čtrnácti a než jsem poznala všechny ty alkoholy, moje asociální duše byla v plným rozkvětu. Pokládala jsem se za jakousi vílu města, ať už to zní jakkoliv hloupě, to byly jalový časy mýho dětství, asi poslední časy dětství, ta pomyslná propast. Chodívala jsem si sedávat k vodě, protože doma mě zdi příliš tísnily a taky protože doma se nemohlo kouřit a protože venku začínalo jaro, slunce už občas vylezlo na oblohu trochu výš a občas dokonce vyšplhalo nad ty zbytečně vysoký domy, tyhle chvíle jsem si užívala ze všeho nejvíc a v béžových krajkovaných šatečkách akorát pod zadek, s načesanýma vlasama jsem sedávala u vody a četla - tou dobou hodně Kerouaca, cejtila jsem se jako Dharmovej tulák, toulala jsem se městem, vybírala jsem si zpravidla nejšpinavější, nejzapadlejší místa, občas jsem fotila, občas jsem psala, občas jsem jenom tak pozorovala svět okolo; chtěla jsem být sama, chtěla jsem mít klid, ale zároveň mě cosi pořád pudilo utíkat, někam směřovat, ten neklid jsem zaháněla černýma marlborkama když zrovna bylo kapesný - a když ne, tak Petrama, ve výsledku to bylo stejný, bizarní přízrak, jeden z mnoha příběhů - čtyřicetikilová lolita posedávající za nádražím. Bavily mě pohledy lidí kolem, bavilo mě nedělat nic, prostě plynout, existovat. Šlo to a bylo to dobrý.

Poznávala jsem tehdy různý lidi, byly to zvláštní duše, na tomhle světě mnohem starší, ale zároveň mnohem víc ztracený než jsem tehdy byla já, ale potkávali jsme se spíš sporadicky, nepotřebovala jsem nikoho, měla jsem svoji Dharmu, měla jsem plnou hlavu příběhů a slov, a jak se říká - das Wort tötet das Leben a tohle bylo naposledy, kdy slova opravdu hubila život, vyrostla jsem ve špatnýho básníka, ať už k tomu vedlo cokoliv. Ze všeho toho balastu lidí, co občas prošli mým životem, co jsem nijak zvlášť nevnímala a co popravdě ani za mnoho nestáli, vynikala ta jediná. Byla to původně holka z druhýho břehu, ale spíš se mi do paměti vryla jako Kočička. Měla vlasy v barvě kočičího zlata, proto. A pak pro její nekonečnou aroganci, pocit, že je lepší než všechno tohle kolem; v jejím životě nic nebylo dostatečný. A nejspíš jsem nebyla dostatečná ani já, jenže tohle byl ten typ osudovýho setkání, kterýmu se nemůžete bránit, kruh se uzavřel a celý to začalo dávat smysl, dvě poloviny utvořily jakejsi prapodivnej a trochu pošramocenej celek, co možná do sebe nezapadal dokonale, ale mělo to energii a my se cítily naživu.


Dlouhý dny vplouvaly do nocí po tvým boku, děsily jsme se světla sodíkových lamp - ať už je jakkoliv nádherný, znamenalo konec dne, dlouhých osm hodin než zase budeme spolu, než zase budeme prostě jenom existovat - tehdy dny klouzaly jako letní vítr po nahý kůži, nezanechávaly po sobě žádnou chuť ani stopu, čas existoval asi někde vně, ale nám se do života nevešel, tak moc jsme byly naživu - a jako všechny zbytečně dospělý děcka jsme měly velký plány, snily jsme o koksu a rokenrolu, protože tehdy nám ještě nikdo neřekl, že v těchhle časech je rokenrol mrtvej a koks podivně žlutej a vlhkej - snily jsme o podkrovním bytě se špaletovýma oknama a kobercema na stěnách prosycenýma vůní hřebíčkovejch cigaret, snily jsme o večerech po boku tý druhý, o červeným víně a o čajový místnosti, kde budou jenom polštáře a nízkej stolek, kde spolu budeme číst knížky a debatovat o filosofech, snily jsme o umění a snily jsme o dlouhých líných ránech, o hádkách která připraví snídani, a samozřejmě - klasicky cestování po celým světě, i když bychom byly chudý, my bychom měly chlapy zmáklý, v našich představách nějaký existovali a všechno to byli umělci a měli americký auta - těma nás vozili po tom světě. Kočička mě naučila, co je v životě důležitý a co už míň, já jí na oplátku vypravovala příběhy, šly jsme chvíli ruku v ruce - no a pak každá jinam. Chtěly jsme se uchopit, ale rozhodně jsme nechtěly být uchopeny. Přišla velká voda a jak zatopila město, odnesla s sebou mimo jiný i tohle kouzlo.
 

20 000 míl' pod morom

1. února 2020 v 23:02 | Iffie |  Deníšet.
Velmi křehká rovnováha. Čas je sled diferenciálních okamžiků, který se neustále spojují, dávají smysl a potom zase rozpojují, smyslu zdánlivě pozbývají, protože co nedokážeme popsat podle našich pravidel, je pro nás automaticky chaosem. Kdo ví, jestli čas vůbec existuje, jelikož diferenciální částečky v podstatě neexistují, jsou tak maličké, že splývají a možná tedy, možná všechny děje probíhají současně? V jeden diferenciální okamžik jsem uvěřila, v přepočtu na čas ovlivněný zdejší gravitací by to mohlo dát asi devět dnů (ale na tom nezáleží) a hned vzápětí celej ten kruh, co se mi před očima uzavřel, se náhle roztříštil. Do mojí malinkaté částečky říkejme tomu osudu náhle vrazily jiné částečky a jako při štěpné reakci se atom roztříštil, vzniklo obrovský množství energie a chaosu a především jsem se roztříštila já a bolelo to přesně tak, jak si představujete. Diferenciální, tedy dále nedělitelný segment se rozdělil, neutrony poletujou vesmírem a možná zasáhnou dál, možná se začne štěpit všechno okolo mě, možná taky podlehnou pravděpodobnostním statistikám a prostě se rozpadneme, neuchytíme dál, zbytek vyhoří a dosáhneme zdánlivýho klidu. Říkám zdánlivého, protože dřív nebo později se něco stane, nic na světě, vůbec nic nezůstává neměnný. Otázkou je - je to co se teď stane čistě chaotické anebo se to tak jenom zdá, protože tomu nedokážu porozumět?


Ukázal jsi mi jednu věc. Když jsem tě poznala, věřila jsem, že už pro mě žádnej úděl není, že všechno už řečeno bylo a tohle je prostě poslední jízda na lyžích, ale teď tak nějak vím, že ještě něco musím vyjádřit. A to sama sobě. Konečně vím, že celou dobu jsem to byla já. Nevím co chci předat, nevím ani jak bych to vyjádřit mohla, ale za vším tím co mě bolelo stojí lpění na formě, měla jsem ráda svoje celistvý jádro a okamžik těsně před tou zatracenou srážkou byl snad nejkrásnější v mým životě. Myslím, že to tam bývá vždycky. Minimálně kvůli tomu kontrastu, co je teď a co není vůbec hezký a vážně jsem přemýšlela, že do tý zasraný lázně narvu všechny borový tyče, do svého těla všechnu chemii co mám po ruce, udělat cokoliv jen abych zastavila reakci, kterou nedokážu ovládnout. Did it again. Clean since listopad, na chvíli jsem věřila, že tohle vydrží, ale když ztrácím kontrolu, musím si ji připomínat tímhle způsobem, ať už je pro okolní společnost sebevíc blbej nebo zoufalej, potřebuju aspoň iluzi kontroly, i když - přiznejme si to, pokaždý když se dostanu takhle blízko k okraji, ta šeď na chvíli zmizí a svým způsobem jsem na tý sebedestrukci závislá, protože potom teprve vidím, kdo skutečně jsem. A vím, že ještě něco musím pochopit, že tu nejsem jenom aby na světě nebylo zbytečně moc vína.


Oteplování zeměplochy

15. ledna 2020 v 17:25 | Iffie |  Deníšet.
Dosáhla jsem rovnovážný polohy. Dvacet let šlapu tenhle svět (chytly mě knihy a chytnul mě aj fet) a nikdy jsem nebyla víc v pohodě se svojí hlavou, už žádný výlety do Bohnic, už žádný kříže na nohou (nahradila jsem je vytetovaným integrálem), už se po nocích nehroutíme, a když je to blbý, díváme se s Marikou na nuselák, z vyhlídky u odtahovýho parkoviště, myslíme na příběhy rozsvícených oken pod námi, myslíme na hvězdy nad náma a taky na pouliční lampy a neony, co je před námi schovávaj.


Kolik je na světě osob, které na základě více či méně rozdílných životních cest, na základě rozdílných prostředí, došly ke stejnému pohledu na život? Věřím, že všichni máme kdesi na planetě ukrytou tu svoji druhou polovici, ale nechte mě pokračovat. Jaká je pravděpodobnost, že se tyto dvě osoby setkají? Tady už jdou čísla hodně dolů, možná mi moje spřízněná duše někde zrovna montuje iphona, ale vážně jde o to ji poznat? Nahlížíme na lidi kolem nás ze svojí vlastní perspektivy, nastavujeme zrcadla a hledáme sami sebe v těch nebohých bytostech. Vždycky mě potěší, když najdu společný rys, společný zájem s někým dalším, ale proč vlastně? Na druhou stranu často končíváme s protiklady, možná proto, že se soustředíme na těch pár společných rysů a ani nepostřehneme, že skutečná reálie člověka vedle nás, to co nejde zachytit - pouze odrazit, je diametrálně odlišná. Proč hledáme sami sebe v ostatních? Rozhodně je zábavnější poznávat těla cizí, než dokola svoje vlastní, ale v rovině duševní je to asi jedno, nepoznáme reálně ani sami sebe ani nikoho dalšího. Nechci hledat a ani najít samu sebe v tobě, co tedy potom vlastně chci?



Dvě noci, stejné město. Vždycky jsem se pokládala za letní typ osoby. Ať už to znamená cokoliv, pro mě je to jakýsi rozdělení života, jakmile rozkvetly první šeříky, rozkvetlo i to hezký ve mně, první něžný paprsky březnovýho slunce mě probouzí ze zimního spánku, probouzím se hladová - hladová po životě, po barvách, hladová chytit svět za vlasy a křičet - sakra, udělejte mi místo, jdeme žít. A v zimě? Čas asi plyne, dny odchází aniž by po nich zůstala jakákoliv vůně, asi ji spálil mráz, možná vyvanula v letargii, snad se mám do prvních teplých dnů probouzet jako stromy v lese, pokaždé znovu a odznovu, pokaždé jinak a přesto vlastně stejně.
Jenže stejně jako ten strom, jehož koruna se mi cpe do oken, asi mě zmátla obleva, někde se stala chyba a já - jsem naživu? A co když přijde mráz? Dokážeme tohle na jaře znovu?

 


(Ne)reálie, alternativní reality a Žižkovský bary

12. prosince 2019 v 1:22 | Iffie |  Deníšet.
Zas existuju tak nějak napůl, včera vlastně doslova (Gleb, čo si miešal? - Hentam a tamto - Tak to si mentál - Tak teda dík), protože jsem naprosto ztratila představu, co je skutečný a co ne, a obvykle to odeznívá když se prospím, no asi 16 hodin jsem se nacházela na paralelní ose bytí a ten návrat do reality byl težkej, paralely bejvaj často zábavnější. Tu noc pod železničním mostem (ale tentokrát už při břehu Vltavy) jsem to chtěla prolomit "Je mi hrozná zima, celá se klepu" - "no a co bys s tím chtěla dělat" - Lucie, překoplej idiot: "já nevím." No chtěla, ale jak už jste pochopili z dialogu, tak neprolomila a asi je to tak lepší, nevím no, poslední dobou mi ty známosti úplně nevycházej, to jednou je třicetiletej alkoholik, druhej zaseklej na svý ex a ještě k tomu srab no a do třetice asi chronickej nešukač, kterej je celej tak nějak paralelní, ale sakra, když mě tihle weirdos tak baví. Mám na sobě ráda tu objektivnost, co jsme si, to jsme si, ale jak jsi dobrej, pak já taky.
Paralelní týpek mě pak doprovodil na zastávku, to už jsem byla taky paralelní, ale ještě k tomu dost nesnášenlivá, no ale posrala jsem to zase totálně, protože sice už jsem zpátky, ale nějak jinde a tohle s mým psychedelickým mozkem fakt nejde dohromady, takže dneska sedím v totální střízlivosti a snažím se najít to, co jsem byla, no marně. Pamatuju si tuhle osobnost, a musím říct, že jestli někdy toužím po takovým tom klasickým vztahu a hezkým životě, gotta run run run. Já se jenom bojím, že jsem předurčená opakovat zase ten stejnej scénář, snažím se dělat jiný věci, ale jakoby moje vztahy měly společnou limitu, sice teď může n=2, ale 1/(x^n) s n rostoucím směrem k nekonečnu mi pořád půjde do nuly. Jasně, můžu změnit předpis. A o to se snažím, ale jako by každej z nás byl už nějak popsanej a otázkou je, jak moc to můžeme přepsat.

"Z levé ruky čteme osud, z pravé to co jsme udělali my." … "No, to ses teda moc nesnažila."


A snažím se stýkat s lidmi, snažím se dělat to, co se normálně dělá, jenže pak se zase zaseknu ve svý hlavě, ani nevím co vnímám, ale point je, že dokud jsem se držela hodně při zemi, všechno bylo oukej, ale teď skrz filosofický debaty, pak taky že jsem nucená často přemýšlet a že mám i víc času na svoje úvahy, se zase ubírám špatným směrem a nemyslím tím do deprese, jenom prostě někam úplně jinam. Tohle nejsem já? Nemám tušení, kdo jsem já, asi mám fakt rozštěpený ego a jestli je pravda to o hraničářích, tak asi teda jo, každej kousek přidal a kousek si vzal a z mý duše je obrovskej smeťák, kterej sice vypadá docela odporně, ale najdete tam neskutečný poklady, nádherný věci. Tenhle pocit vlastní jinakosti mě obvykle děsí, protože se nechci definovat jako snowflake, ale asi nahlížím na svět trochu jinak a občas je to příšerný a občas zase skvělý. Do osmnáctýho roku věku jsem byla buď hrozně moc šťastná, nebo zase hrozně moc nešťastná a moc s tím neuměla pracovat, ale častěji jsem byla moc šťastná a bylo to nádherný, no pak ten velkej průser v rodině, pár mých průserů a jak jsem předtím byla hrozně moc smutná, najednou jsem už necítila vůbec nic, půl roku života si pamatuju jenom hodně mlhavě a zrovna v tu dobu mi vstoupil do života citově vyděračskej týpek, což je sice blbý, ale jak jsem byla tak nějak prázdná, moc toho ze mě dostat nemohl. A pamatuju si to, někdy zjara jsem seděla na terase a zjistila, že se cítím - bylo mi hrozně krásně smutno a najednou mě zaplavil takovej pocit štěstí, protože sakra - mám emoci! A trochu se to zlepšuje, ještě jsem hodně okleštěná (zvlášť proti tehdejšímu normálu), ale pár měsíců zpátky jsem byla smutná a pár věcí mě mrzelo, tak teď ještě doladit emoce pozitivní a budu dobrá. Ne, že bych je neměla, jen mi chybí ty pocity exatickýho štěstí, když je svět nádhernej a začne dávat smysl (life happens when you're making plans, flying high and shaking hands, a song will write you, you don't write it…), trochu čekám, že s tím přijde zamilovanost, ale fakt to už není, co to bejvalo. Nebaví mě toužit po lásce a tom pravým jak malá děvka, nechci si promítat vize do náhodných týpků, co se zrovna se mnou rozhodli bavit, je to moc hraniční.

"Šak život na hraně, o to tu jde."

Zpověď 0.5

5. prosince 2019 v 22:15 | Iffie |  Deníšet.
Jedna z mých klasických deprézí, jsem tak sama, jejda on nikdo nestojí o mojí společnost - jejda, jsem schopná si zajít kilometr v -15, abych nemusela potkat skoro kohokoliv, objevuju se na podivných místech jen za účelem zmizet, gg wp Lucie, jsi fakt funny. Kdo vlastně sakra jseš? Tolik věcí se muselo stát, abych se dostala sem, změnit jednu jedinou a už to do sebe nezapadá. Nepoznat tamtoho., nikdy se tolik nedojebu, nemám tetování a pak asi taky tolik bouraný auto, no nepoznat Belgičana, nezajímá mě F. Neodjebat se tehdy na Vaňovský, nepoznám LM a nepoznám Anče, asi bydlím pořád na sedmičce, nebejt tolik dojebaná, asi to mám i v hlavě lepší (anebo tohle je konstanta??), nepoznat Věčnýho studenta, asi jsem s LM, nebejt s LM, asi žiju něco úplně jinýho, bůh ví jestli lepší nebo horší. Člověk by řekl, že to moc blběji nejde, ale to je jenom rozmazlenost ducha. Nepoznat T., asi tady nesedávám sama, ale možná se dostávám jenom někam. Připomíná mi to ten Nikolův diagram, no paralelní světy, možná ani není lepší anebo horší, je už prostě jenom jiný.


Nefotit ve 12 mrtvý kočky, asi nezačnu kouřit, nejít tehdy s Vildou na kafe, nestrávím nejkrásnější rok svého mládí (vážně byl tak dobrej? Nebo to jenom vzpomínky?) Rozhodně ale kdesi v Polsku neválím bramborový šišky, nemeju guláš v řece, nepálím "poslední" borůvku při Baltu, no neřežu se dalších pět let. Mohla jsem bejt jako ti ostatní, i když asi ani ne, protože nevím, jaký ti ostatní jsou. Neveslovat, nemám na stehně ozdobu, něco asi někam vedlo, něco asi nevedlo vůbec nikam, i když to je málo pravděpodobný, protože vyfetovat se v Praze třeba znělo jako super nápad, no yolo, nevedlo to nikam, chvíli jsem žrala xany a i to pak mě přestalo bavit, asi se cejtím víc cool a oduševněle, ale mám v piči. Neožrat se v rokáči ten večer, co se ona oběsila, tak to pro ni už moc nezmění, ale pro mě asi jo. A co ona? Kde udělala tu chybu, to jedno jediný prvotní rozhodnutí vedoucí až sem, vedoucí až k tý zatracený klice? Asi srabáctví naší rodiny, on na psychině, ona sjetá asi tak většinu času (nevím, nepamatuju si to), tys na mě křičel a já ti svěřovala největší tajemství, největší ponížení, který jsi vzápětí otočil proti mně.



Další články


Kam dál