#nadpis

26. listopadu 2016 v 19:01 | Iffie
//Když jseš v píči, ale nemůžeš to nikomu říct a nejseš clhap, abys o tom mohl rapovat//
18:59
 

Zpověď 0.4

19. září 2016 v 1:25 | Iffie |  Deníšet.
V určitý noční hodiny se už mnoho dobrých věcí neděje. Buď si zašukejte anebo běžte spát. Žádný rozhovory, hulení, chlast a paralen, bulení do noci, prosím ne. Žiletky schováme zpátky do šuplíku.
Proboha, prodala bych svoji duši, kdyby mi teď někdo přišel dát cígo. Možná i kundu. Vyřezala bych si na čelo nápis Marlboro, kdybych za to dostala krabičku. Takže asi tolik o snaze přestat kouřit.
Mimochodem, to přestáváním kouřit začalo v sobotu odpoledne. Od té doby jsem měla tři cigarety. A ve svým momentálním rozpoložení bych to potřebovala aspoň desetkrát znásobit. Potřebuju ublížit sobě, aby to aspoň trochu vyrovnalo, že ubližuju ostatním, zvlášť těm, tomu, kdo mě mají nejradši. #staypíča


Much luv

29. července 2016 v 0:01 | Iffie |  Deníšet.
O co jsem přišla: pár party, 3 blunty, 2 bongy, nespočetně brk a pár schíz. A všechny svoje peníze!
Co jsem získala: Lásku.
Jsem cynická a bojím se ve všechny tyhle romantický věci věřit, ale nemůžu říct nic, jsem takhle šťastná. Trávíme spolu dlouhý dny a ještě delší noci ve vzájemných objetích; polibky, oudy v kolo vpletené, do sebe propletené, vlasy se mi omotávaj okolo jeho prstů, trochu to tahá a šeptám, pak taky trochu řvu, prohýbám se v zádech, dělám to tak pořád. Hymnus na penis. Za ty roky jsem se přestala bát, že jsem lesba; právě naopak a teď se asi někomu můžu zdát úchylná a nechutná a taky, že tohle vůbec nesouvisí s láskou, ale miluju to a miluju, když mě šuká, když je ve mně, miluju to úplně poprvý, když tak sladce vzdechne a usměje se, když mě pozoruje a já si pak připadám jako luxusní rajda, miluju, jak se na mě dívá, když ho kouřím a jo, miluju tohle a taky miluju jeho ruce, rty, vlasy, břicho, štíhlý záda, ty smutný oči a smutnej hlas, miluju, jak se mě dotýká, způsob jak mě objímá, hladí po vlasech a všechno tohle. Much luv. Říkají nám "vy dva zamilovaní," půjčují nám ložnice svých rodičů a diví se, jak dlouho že to spolu vlastně jsme. Divím se taky, připadá mi, jako kdybych nikdy neznala nic jiného než tohle a taky jako kdyby to bylo všechno celý úplně poprvé. Líbaná ústa ničeho nepozbývají, že ano. Čtvrtej. Jedenáctej, to mě překvapilo. První. A občas se přistihnu, jak si přeju, aby byl i poslední.

Pamatuj, že až ve chvíli kdy získáš to, co si chtěl, tak ti přestane záležet i na sobě samotnym.

 


High, high, high

27. června 2016 v 11:12 | Iffie |  Deníšet.
Surrealismus v architektuře, Střekov. Obrovský dřevěný okna. Je to všechno úplně jedno, prostě vás to musí bavit. /Jsem happy, tak nech mě bejt, je pátek ty pindo, tak dem se zlejt./ Víkend byl nejvíc. Poslouchám teď Logica (joo, jde to se mnou z kopce) a samozřejmě moji lásku Schyza, takže mám akorát trochu roztěkaný myšlenky, na jednu stranu krásný a bohulibý věci, láska a takový sračky, potom ještě naše boží dope parta a víno, víno, víno, ještě jednou víno a na stranu druhou zase… Vlastně vůbec nic, co to kecám, je to dokonalý.

Na pátek byly vlastně docela jiný plány. Vážný rozhovory, do půlnoci doma a tak. Jenže víno je mnohem víc než láska a asi i moje budoucí závislost, takže ještě než jsem se s mým milým vůbec setkala, už jsem v sobě měla dvě a půl lahve. (Nech tu flašku, dám jí sám…) Tak jsem ho alespoň pozvala na druhý brko, donutila ho dopít poslední lahev a přivítala docela mile a střízlivě. Byl to výlet ruku v ruce do Španělska. A potom jsme už seděli na zápraží starého španělského domu, pozorovali moře schované za budovami a květiny plazící se po zdech. Všude kolem nás voda a vzduch, věrní hoes, mořská vůně, horký letní večer co pomalu vplouval v noc a my všichni pluli s ním, už ruku v ruce, už k sobě patříme, podepsali jsme se na lahve vína a tím to zpečetili. A nejdřív to bylo skvělý, potom maličko smutný a potom přenádherný, i když už nebylo co pít a pálila se poslední kilovka. Slunce vycházelo; svítalo, opírala jsem se o zábradlí u mostu a kouřila poslední cigaretu, celý to znělo jako z filmu, oni, on, ona, já, hudba, smích a poskakování těch zfetovaných blbečků. Avšak; víno nás vedlo správnou cestou a k osmé už jsem se ve svojí postýlce lísala k Medvědovi. Koukala jsem na Dope, dvakrát a pokaždý jsem u toho usnula. Probudil mě déšť okolo čtvrtý odpoledne a pršelo už potom pořád, ale celej ten zabitej den jsem strávila s úsměvem na tváři, a po dlouhý době jsem v tom obrovským opuštěným bytě nebrečela. V neděli jsme společně navštívili naši společnou lásku. /Halucinace z třetího patra./ A samozřejmě víno. <3

Esperé, espero, esperaré

19. června 2016 v 22:48 | Iffie |  Deníšet.
Už pár týdnů si vůbec nepřeji zemřít. Jsem klidná a šťastná. Ani zdaleka jsem nedosáhla svých cílů; totiž stát se lepší osobou, srovnat si věci v hlavě, určit priority a takový, ale na chvíli mi to zase nevadí, protože mám koho držet za ruku, až příště půjdeme nalití ulicema nad mírákem, abychom se zase vloupali do Letňáku. (prolezli jsme plotem, bylo mi hubeně.) Byl to dokonalý večer, znali jsme se tři dny. Tři dny, tři brka (molo za nádražím), tři lahve a třikrát mě doprovodil domů. Seděli jsme spolu v noci na schodech před kulturákem a já se ho snažila naučit, jak je noční město krásný. (nelíbilo se mu.) A ty schody; seděli jsme tam jako socky a čekali na víno. Thug life si nás vybral za svý dětičky, milence červnových nocí ("Je ještě květen? Protože jestli už není květen, tak já pořád nedostala pusu pod třešní"), dva idioty, co slejvají rum s kolou a u toho se drží za ruce. Kolem procházeli nějací lidé, prý nám to moc přejou. Na nebi svítil měsíc a těsně vedle něj jediná hvězda celý tý noci. Bylo to překrásný. Kopřivy pod zádama, objetí, spálený ruce od kopřiv, s P. nás popadly strašný schízy, ale on tam seděl vedle mě, utěšoval mě a já na oplátku nemohla nabídnout nic než svoji ničím výjimečnou duši, než svoje pořezaný ruce a nohy, než svoje krásný oči. Když mě doprovodil domů a obejmul, zdálo se, že mu to snad i stačí.

Chci znát všechny milostný příběhy světa, snad bych z nich vyčetla, co mám dělat.
Ráda bych řekla cokoliv jiného, chytřejšího, ale myšlenky se mi motají do vlasů, pletou se mezi kudrliny, a když už je konečně vymotám, zase mám na jazyku jeho jméno. Všechny metafory jsem utopila v Labi, když zrovna mělo barvu jako jeho oči zpráskanýho psa. Klišé? Nedělám nic polovičatě, utápím se ve všech svých stavech stejně a láska bývá jen jedním z nich. L. se mi už vloupal do mobilu (mrká na mě každý dvě minuty, když naprosto nutně potřebuju vědět, kolik je hodin) a spolužačka mě dokonce oslovuje jeho jménem. Bojím se ale v to věřit.


Další články


Kam dál